Článek
Rum na Ostravsku má spotřebitelské specifikum. Ne nadarmo se mu zde říká, přinejmenším říkávalo, ostravská visky. Zvláště pro havíře to byl, hned po pivu, první nápoj denní spotřeby. I když s tím pivem to také bylo tak trochu jinak. Pivem havíři doháněli pitný režim, jak vycházeli ze šachet horkem a lopotnou prací vysušení jak herinci. Dnes tomu málokdo uvěří a pamětníci ubývají, ale v horkých provozech hutí se osmička pivo, v rámci pitného režimu, čepovalo jako ochranný nápoj. Takže, pivo se nepočítá a z toho vyplývá, že rum byl na prvním místě. Ostatně když jsem po vojně nastoupil na válcovně, v zimě nám rum posloužil jako velmi účinná prevence chorob z nachlazení. A to při trošce nepozornosti bylo hned. Horký provoz válcovny, to je hala plná rozžhaveného železa. Provozní místnosti techniků, čili kanceláře, se nacházely mimo halu, na druhé straně silnice, která vedla kolem celé haly. V létě bylo horko všude, ale v zimě… pro těch pár metrů přeběhnutí z vytopeného baráčku do haly se přeci nebudu navlíkat do sice teplého, ale těžkého kabátu. Na hale by stejně jenom překážel. A do dvou, tří dnů jsme od nachlazení měli bublinu u nosu, do týdne našlápnuto na pořádnou chřipku. Klasickou metodou pokus/omyl jsme dospěli k spolehlivě účinkující prevenci, kterou byla stopečka rumu před zahájením pracovní směny. Ale pozor! Musel to být Tuzemský rum a ze Seliko Frýdek – Místek. Nevím proč, ale jen ten s plachetnicí měl ty správné preventivně léčebné účinky. A protože jsme byli disciplinovaní a zůstali jen u té jediné ranní stopečky, zimu jsme přežili bez závažné zdravotní újmy.
Jako každý přírodní živel i rum však může být dobrý sluha, ale i špatný pán. Při změně pracovního zařazení se moji noví spolupracovníci rozhodli pro test mojí společenské odolnosti a použitelnosti. Vraceli jsme se z jakéhosi technicky osvětového zájezdu a cestovní přestávka padla na vyhlášený hostinec U Kukačky, v podhůří Jeseníků. Jak bývá dobrým zvykem: „Než přinesou gulášek, dáme si panáčka na trávení.“ A tak se i stalo. V cukuletu na stole přistál tác s panáčky, zanedlouho druhý a pak i třetí. Začal jsem ztrácet přehled o jejich počtu a „opožděný“ gulášek to už nezachránil. Z autobusu jsem vystoupil na zastávce MHD, odkud jsem denně jezdil do práce, takže cestu domů jsem zvládl v pohodě, jako ten kůň od hospody do maštale se spícím hospodářem na kozlíku. Jen mi doma bylo divné, proč mi tatík sebral sako, boty, kalhoty a pak mne ve vaně deset minut sprchoval studenou vodou. A protože všechno zlé je i k něčemu dobré, po této zkušenosti mne na „panáčka na trávení“ už nenachytal nikdo.
Do třetic všeho dobrého. Kuriózní hodnocení role rumu v životě českého člověka mi poskytl Anatolij Leonidovič - můj učitel na vysoké škole, doc. Loginov – mentor diplomové práce, Tolja - přítel ve chvílích radosti i strádání, vše jedna osoba, jen v čase proměnlivá. Pro pořádek a k osvětě nezasvěceným nutno zmínit, že v Rusku se oslovení jménem používá jen mezi přáteli, vlastní jméno a jméno po otci je používáno při všeobecné komunikaci, asi jako v seriálu Dallas byl Dřejár. To taky každý věděl, o koho jde a málokdo za tím viděl oficiální J.R. A oslovení příjmením? Tak to je velmi formální, oficiální, přípustné snad jen ve spojení s oslovením soudruh, pan, zde ve spojení s akademickým titulem. Ale zpátky k rumu. Tolja jako student byl na zájezdu v Praze, kde se setkal s českými studenty a následně i s českým rumem, obchodně zvaným Tuzemský. I po letech se při tom slovním spojení rozesmál, hodnotil jej jako velmi originální. V ruštině totiž slovo „tuzemský“ má význam jako „domorodý“, což Tolja vnímal jako že rum je nápoj českému lidu blízký, s českým lidem spojený kam až jeho paměť sahá. Zkrátka, Tuzemský rum je náš národní nápoj, žádný chlast. Alespoň u nás na Ostravsku. Přinejmenším v době, kdy platilo okřídlené: „Ja jsem haviř. Kdo je vic?“
