Článek
Delfy – výpary, věštby a výhledy na bohy
Na závěr našeho řeckého dobrodružství jsme si nemohli odpustit návštěvu jednoho z nejslavnějších míst antického světa – věštírny v Delfách. Když už jsme bydleli jen hodinu a půl cesty daleko, bylo by skoro neuctivé ji minout. A kromě toho – co kdyby nám věštkyně předpověděla šťastný návrat domů, výhru v loterii nebo aspoň slušnou kávu po cestě?
Delfy se rozkládají vysoko nad mořem a výhled na záliv pod nimi je tak dechberoucí, že na chvíli zapomenete i na to, jak moc pálí dlažba pod nohama. My jsme si k tomu výhledu přidali ještě restauraci s terasou – protože pokud už se máme dívat do krajiny jako bohové, tak alespoň se sklenicí vína a olivou na talíři.
Když jsme se konečně odlepili od oběda (a židlí), přesunuli jsme se do samotné svatyně. Parkoviště bylo samozřejmě plné, ale štěstí stálo při nás – auto před námi náhle zapnulo zpátečku a elegantně vycouvalo. Získali jsme místo jako vítězové parkovací loterie.
Po zakoupení vstupenek jsme prošli pod posledním stínem stromu a vstoupili na kamenné rozpálené pódium dějin. Nutno říct, že stavby tu působí i po tisíciletích dojmem, že by si s nimi ani dnešní architekti netroufli soutěžit. Třeba Athénská pokladnice vypadala spíš jako mini-palác než sklad mincí. A že jich tady bylo! Každé město, které chtělo být bráno vážně, mělo u věštírny vlastní „prasátko na peníze“.
K čemu? Inu – když jste ve starověku plánovali zásnuby, daňovou reformu nebo drobné válečné tažení, bylo slušné se nejdřív zeptat bohů. A ti mluvili skrze věštkyni, která sedávala nad prasklinou v zemi, inhalovala výpary z nitra hory a pak ve stavu mezi extází a plynovou otravou pronášela… no, spíš mumlala boží rady. Kněží vedle pak překládali, co tím asi chtěla říct. Trochu jako simultánní překlad z božštiny do lidštiny.
Samozřejmě nic nebylo zadarmo – proto ty pokladnice. A proto jich tu bylo tolik.
Prošli jsme cestu lemovanou pokladnicemi, chrámovými zbytky a věštírnou samotnou. A pak jsme s úlevou zapadli zpět do stínu – spolu s několika ospalými kočkami a psy, kteří vypadali, že by pro kousek chládku klidně sežrali i svou antickou důstojnost.
Po pár hodinách nasávání atmosféry (a slunečního žáru) jsme nasedli do auta a vyrazili zpět na Egejské pobřeží. Ale ne rovnou – měli jsme v plánu ještě jedno malé horské překvapení…
Věštírna v době největšího rozkvětu. Fotka obrázku z Delfského muzea
Výprava na Parnas – bohové, balvany a výmluvná zpátečka
Když se řekne Řecko, většině lidí se vybaví slunce, moře, antické ruiny a olivy, co chutnají lépe než kdekoliv jinde. Lyže obvykle ne. Ani mně. Ale jak se ukázalo – to byla chyba.
Řecko má hory. Velké, kamenité, respekt budící hory. A tam, světe div se, se v zimě opravdu lyžuje. (V létě se tam pro změnu potíte při výstupech a přemýšlíte, jak si kdo kdy mohl myslet, že to bude „jen krátká vyhlídková cesta“.)
My jsme se rozhodli vydat na Parnas, protože Olymp byl sice slavnější, ale za a) byl daleko a za b) trvale obsazený většími božstvy, než jsme my.
Navigace nás vedla s naprostou důvěrou směrem vzhůru. Zprvu to vypadalo jako obyčejná cesta lesem. Stromy, serpentiny, občas pták. Ale čím výš jsme stoupali, tím méně to připomínalo silnici a více příjezdovou cestu k chatě, kterou už 30 let nikdo nesplácel.
Asfalt byl ve stylu „rozbitá mozaika bez smyslu“, kamínky různých velikostí nám dělaly společnost pod koly i na bocích auta, a když se k tomu přidalo nenápadné šustění z horských svahů, začali jsme tušit, že Parnas má svoje pravidla. A že my je možná právě porušujeme.
Na jednom z téměř holých úseků, těsně pod vrcholem, jsme zastavili. Na silnici ležel mlčící, ale výhružně se tvářící balvan. Ne, že by byl moc velký, ale… Navigace hlásila, že do cíle chybí 9 kilometrů – ale dojezd 25 minut mluvil za vše.
Teď přišel ten moment, kdy se každý cestovatel rozhoduje: buď bude za hrdinu, nebo za člověka, který rád vrací půjčené auto bez šrámů a pojistné události.
Zvolili jsme druhou variantu.
Zpátečka, opatrné otáčení mezi šutry a majestátní odjezd dolů. Vrchol Parnasu jsme sice neviděli, ale ten nižší výhled úplně stačil. Z bezpečné výšky jsme se rozhlédli po antickém světě a cítili se téměř jako bohové – jen méně ochotní riskovat podvozek.
Poznámka do pamatováčku: Do hor příště s autem, které zvládne i víc než jen nákupní centrum a semafor.
Zbytky Apollonova chrámu v Delfské věštírně
Klášter Hosios Loukas – ticho, čaj a královský strom
Na cestě zpátky jsme si udělali drobnou zajížďku – takovou, co na mapě vypadá jako dvacet minut, a ve skutečnosti vás přivede do jiného století. A rozhodně to stálo za to.
Klášter Hosios Loukas, založený poustevníkem Lukášem, je zapsaný na seznamu UNESCO. Což je takový civilizovaný způsob, jak říct: tady se opravdu zastavte.
Klášter je poutním místem pro věřící z celého světa, především z řad řecko-katolické církve. Starobylý kostel s ostatky Lukáše obklopuje tichý, stále fungující mužský klášter. Celý areál působí jako časová kapsle plná klidu, ticha a výhledů, které se neokoukají.
Okolní kopce byly poseté nízkými černými stromky – podle místních prý nedávno hořelo. Stromy přežily, krajina ale vypadá, jako by vypadla z fantasy filmu.
Ale největší dojem na nás udělal jeden jediný strom – velký, temný, majestátní, přímo uprostřed nádvoří. Vypadal přesně jako ten královský strom z Minas Tirith. Chyběl už jen Aragorn a něčí osudová řeč. (Ale zato měli výbornou kávu. Což je, upřímně, praktičtější.)
Malý krámek se suvenýry nás nalákal ke koupi horského medu, sušené byliny jménem Hojník horský (z té se dělá velice chutný a světově známý horský čaj, který dle legend léčí všechny nemoci světa) a olivového oleje (zřejmě také z hor, minimálně duchem).
K tomu zákusek, káva a lavička ve stínu. Seděli jsme tam, nohy natažené, mysl volná, a přišel onen vzácný cestovatelský moment, kdy si uvědomíte, že všechno ostatní může chvíli počkat. A dospěli jsme k závěru, že jediný účinný způsob, jak nepropadnout zoufalství a depresi, je cestování se všemi jeho radostmi a utrpeními.
S touto náladou jsme se vydali další den na letiště do Atén a zpátky domů. Naštěstí bohové stáli při nás, a lesní požár, který zrovna zuřil jen kousek od hlavního města, umožnil odlety letadlům.
A za pár hodin jsme už z okénka letadla viděli naši milovanou Prahu – lehce zpocení, duchovně povznesení a s kufry plnými medu, oleje a nově nabyté víry v ozdravnou sílu klášterní kávy.
Začátek naší strastiplné cesty si můžete přečíst zde: https://medium.seznam.cz/clanek/alex-bokhan-zapisky-z-cestovatelskeho-denicku-recko-zhave-ateny-145164
Strom na nádvoří kláštera
