Článek
Poslední dobou mám zvláštní pocit, že na něco čekám. Nevím přesně na co. Neděje se nic dramatického – moje práce jede, domácnost nezkolabovala, káva teče, robotický vysavač si dělá svoje. Ale jako bych byla v nějakém vnitřním režimu „stand by“. Dělám, co musím, ale většinu věcí jen napůl. Ne že bych se flákala. Spíš jako bych si šetřila síly na něco většího. Ale co to je, netuším.
Mám pocit, že něco visí ve vzduchu. Že se něco musí stát. Ale ne nutně něco špatného – žádná černá předtucha nebo apokalyptické vize. Jen vnitřní napětí, tichá pohotovost. A když jsem o tom začala mluvit s ostatními – přáteli, kolegy, rodinou – zjistila jsem, že v tom nejsem sama. Tenhle stav znají teenageři i babičky. Tak co se to děje?
„Languishing“ – konečně název pro tohle moje vnitřní „meh“
Nedávno jsem narazila na pojem languishing. Populární psycholog Adam Grant ho vytáhl během pandemie, ale jak se zdá, pandemie sice odešla (aspoň částečně), ale „languishing“ s námi zůstal.
Nejde o depresi. Nejde o vyhoření. Jen prostě… nežiju naplno, ale ani nestrádám. Jsem v jakési psychické mlze. Funguje to. Ale bez jiskry. Dny se opakují, energie kolísá, motivace občas zalézá pod gauč – hned vedle ponožky, kterou už tři týdny ignoruju. A uvnitř tiše bliká kontrolka: čekej.
Možná mi prostě chybí směr. Frankl by rozuměl
Když se ve mně tenhle pocit usadil víc, vzpomněla jsem si na Viktora Frankla. Ano, toho Frankla, co přežil koncentrační tábor a přesto dokázal věřit v lidský smysl. Mluvil o tom, že lidé často zažívají existenciální vakuum – chvíli, kdy všechno funguje, ale nic z toho nám vlastně nedává hlubší význam.
A jo, přesně to sedí. Všechno je relativně v pohodě, ale uvnitř mě se cosi vrtí a šeptá: „Tady končit nechceš. Něco ti chybí.“
Nejsem divná. Možná jsme všichni naladění na stejnou frekvenci
Tuhle jsem si četla o Jungovi a jeho teorii kolektivního nevědomí. A najednou mi to celé začalo dávat ještě větší smysl. Co když to není jen můj vnitřní chaos, ale společná vlna, kterou zachycujeme víc než dřív?
Možná se svět fakt mění. Možná všichni cítíme, že staré způsoby nestačí, ale nové ještě nejsou připravené. Tak jsme tu, někde uprostřed. Trochu unavení, trochu ostražití. A hodně naladění na to, co teprve přichází.
A co s tím dělám?
Nijak zvlášť se netrápím. Víc odpočívám. Míň na sebe tlačím. Nechávám věci plynout. Snažím se mít pochopení sama pro sebe – i když mám pocit, že bych „měla být výkonnější“.
A taky si uvědomuju, že tohle mezidobí možná není problém k řešení, ale prostor k vnímání. Možná tohle „čekání“ není nečinnost, ale součást proměny.
Až zase budu mít pocit, že stojím na místě, zatímco svět běží sprint, připomenu si: já nespím. Jen čekám na svůj signál.
A až přijde, budu připravená. I s tou ztracenou ponožkou.
