Jak jsme v Livingstonu přežili Karibik, tuktuk a místní kuchyni. Guatemala

Po krásném dobrodružství v džungli (viz předchozí článek) jsme se vydali na jih. A když jste jen hodinu cesty od Karibského pobřeží, prostě ho nemůžete vynechat. Internet radil navštívit Livingston – město, kde se mísí africká a středoamerická kultura. Žijí tu převážně Garífuna, afro-karibský národ, který se liší od zbytku země kulturou, atmosférou i jazykem. A přesně to byl náš dnešní cíl.

Jelikož se do Livingstonu nedá dostat „suchou nohou“ (žádné sjízdné pozemní cesty sem totiž nevedou), zamířili jsme do města Puerto Barrios. Tam jsme nasedli na rychlou loď směr Livingston. Karibik je opravdu krásný. Palmy, teplé moře, slunce a nádherné výhledy. Plavba podél pobřeží trvala zhruba půl hodiny - z jedné strany otevřené moře, z druhé typické palmové háje s občasnými plážemi jako vystřiženými z katalogu cestovní kanceláře.

Po přistání nám kapitán dal rozchod a významně ukázal na hodinky. I bez znalosti jazyka jsme pochopili toto sdělení: jestli nechceme nocovat v přístavu ve společnosti toulavých psů, měli bychom být do čtyř odpoledne zpátky. Jasné, stručné, efektivní.

Bylo horko jako v pekelné výhni. Ulice postrádaly jakoukoli možnost alespoň částečného stínu a stromy, světe div se, ze zdejší dlažby opravdu nerostly. Doplazili jsme se k vodě a hned jsme byli svědky kulturní vložky.

Na pláži právě probíhala dětská soutěž. Dva týmy se přetahovaly, běhaly a skákaly – velmi podobné aktivitám, které známe z dětských táborů u nás v Česku. Jen s drobným, téměř zanedbatelným rozdílem: teplota kolem 35 stupňů a slunce pálilo jako vzteklé. Dětem to zjevně vůbec nevadilo a pobíhaly sem a tam o sto šest, zatímco my jsme se potili už jen při samotném pozorování.

Prošli – nebo spíš prolezli – jsme část města a organismus začal naléhavě požadovat doplnění nejen tekutin, ale i nějakých těch živin.

Na oběd jsme se zastavili v tradiční restauraci Hostal y Restaurante Gotay u řeky Quehueche. Posezení na terase nad tekoucí vodou ve stínu hustého zeleného porostu a pozorování ústí řeky jak se vlévá do moře zmírnilo nervozitu z dlouhého čekání na objednané jídlo. Dočkali jsme se a … na stole přistála celá ryba, krevety a mušle, vše plavalo v jedné misce v kokosovém vývaru, doplněné symbolickou hrstí rýže. Pokrm mě, diplomaticky řečeno, příliš neoslovil. Situaci definitivně dorazila podivná kašovitá koule z banánového těsta, která ve mně vyvolala hluboké a upřímné přesvědčení, že bych měla na čas přestat experimentovat s tradiční kuchyní a vrátit se k osvědčené kombinaci hranolků a hamburgeru. Někdy je zkrátka nejlepší poslouchat své chuťové buňky.

Po obědě nám stále chyběl hlubší vhled do místní kultury (dětský den se bohužel nepočítá). Kromě všudypřítomných stánků se suvenýry a potulujících se psů jsme však mnoho autentického života nezaznamenali. Zato jsme si odškrtli jedno životní prvenství – jízdu tuk-tukem. Pekelný stroj, který vypadal jako kříženec rikši a velorexu a jehož výkon by směle konkuroval českému fichtlu. Náš řidič zjevně cítil potřebu demonstrovat nejen své řidičské schopnosti, ale i maximální výkon motoru. Výsledkem bylo předjíždění všeho, co se pohybovalo stejným směrem: přesně dvou dalších tuk-tuků, čtyř psů a několika pobíhajících dětí. Adrenalinová atrakce v ceně.

Když jsme se konečně vrátili zpátky, cítili jsme se, jako bychom právě absolvovali malou expedici. Tuk-tuk sice ukázal spíš divokou, chaotickou tvář Livingstonu, než jeho každodenní život, ale energie města, horko a místní rytmus nám zůstaly v paměti. A s trochou štěstí jsme dorazili vcelku zpátky – připraveni na večerní odpočinek, studenou sprchu a postel, která v tu chvíli vypadala jako nejluxusnější karibské dobrodružství všech dob.

Více postřehu z cesty po Guatemale a ne jenom najdete tady