Článek
Studium ve zralejším věku má svá specifika. Už dávno nejsem klasický student s volným rozvrhem a bezstarostnými večery. Přesto jsem se rozhodla zvýšit svou pracovní kvalifikaci, což mimo jiné znamenalo složit zkoušku ze znalosti právních předpisů mé profese.
Datum zkoušky mi bylo oznámeno měsíc před tímto slavnostním dnem, a tak jsem jedno nedělní odpoledne poctivě usedla k počítači, abych si prostudovala obsah výukových materiálů.
Jako typická představitelka generace X hravě ovládám jak klávesnici s monitorem, tak i poznámkový blok s propiskou. Zjistila jsem ale, že tíha vědomostí držená v rukou je pro mě pohodlnější než drobné písmo na obrazovce. Takže se bude tisknout.
Moje tiskárna HP All-in-One však na takový nápor nebyla připravená. V půlce tisku mě zradila s hláškou: „Žádná barva v cartridge.“ A to ještě netušila, že mě čeká tisk dalších vyhlášek a zákonů. Náhradní náplň jsem objednala, ale tisk se odkládal. V týdnu pracuji, takže další pokus připadal v úvahu až o víkendu.
Třetí víkend jsem se konečně pustila do studia. Ráno jsem si udělala čaj, sedla si na terasu a vzala do rukou těžce vydobytá lejstra. Idylka trvala přesně dvě stránky. Pak přiběhla hladová kočka a hlasitě se dožadovala něčeho k snědku. Odložila jsem papíry a šla zpět do kuchyně. Kočka zanořila čumák do své misky a já, s pocitem dobře odvedené práce, zamířila zpět k terasovému studiu.
To ne! V čaji se mi učil plavat mravenec. V zájmu jeho záchrany letěl obsah hrnku do trávy. Tak zpátky do kuchyně, uvařit nový čaj. A než vystydne, můžu hodit prádlo do pračky, možná vysát schody a vyžehlit košile. Jejda, začíná pršet. Rychle sundat prádlo ze šňůry. Stíhám to tak tak.
Za oknem už slušně leje. Stojím u něj s pocitem, že jsem na něco zapomněla, a pozoruji přírodu. Pohled sklouzne na stolek. Můj ty bože — moje výukové materiály jsou promočené na kost, respektive na papír. Seberu je a zapínám radiátor. Nějak je musím vysušit.
Druhý den jsou jakž takž použitelné a většinou i čitelné. Jdu se učit. Tentokrát jsem se schovala do kanceláře, aby si mě nikdo nevšiml a nepožadoval nějakou službičku. Podařilo se mi přečíst asi půlku materiálů, než se ozvaly hladové děti: „Co bude k obědu?“
Když máte v rukou sbírku zákonů a víte, že povinnost matky je zaopatřovat nezletilé děti (hlavně nakrmit je), těžko se hledá nějaká výmluva. Natož se pokusit splynout s policí s knihami nebo s křeslem. Odkládám papíry a jdu vařit. Vím, že do večera se k nim už nedostanu.
Zbývá mi poslední víkend před zkouškou. Naděje, že se to naučím levou zadní téměř nazpaměť, jak jsem si před pár týdny naivně myslela, je mizivá. Věřím alespoň v to, že si vše projdu a v rozhodující chvíli si něco podstatného vybavím.
Snad budou zkoušející shovívaví. Pan Bůh ví, že jsem se snažila.
