Guatemala. Jak jsme chtěli vidět quetzala a místo toho potkali něco jiného

Tady to je spíš filozofická disciplína, která prověří vaši víru, trpělivost a schopnost smířit se s tím, že čas je jen společenský konstrukt. Stav silnic je tu takový, že slovo dálnice zní spíš jako mýtus z řeckých bájí – všichni o nich slyšeli, ale nikdo je nikdy neviděl.

Cílem byl Biotop del Quetzal severně od Guatemala City, což je přírodní park, ve kterém se při troše štěstí dá pozorovat vzácný pták quetzal. Váží si ho tady natolik, že po něm pojmenovali i národní měnu. Je to jediné místo na světě, kde tento symbol Guatemaly žije. Quetzal je jeden z mála druhů zvířat, kterého nenajdete v žádné zoo světa (tedy ani v místní ), protože v zajetí nepřežije.

Dle navigace „jen“ pět hodin cesty. Plán byl jednoduchý, což je vždy první známka blížící se katastrofy. Hodinu jsme se vymotávali z hlavního města, pak jsme se – plni optimismu a mylného pocitu kontroly – vydali vstříc dobrodružství. Povinná snídaně v půlce cesty proběhla hladce, takže jsme usoudili, že osud je na naší straně. „Už jen dvě hodiny,“ řekl někdo. Nikdo si nepamatuje kdo, ale už mu to nikdy nezapomeneme. Po klidné půlhodinové jízdě najednou uprostřed ničeho jsme zastavili v koloně aut. Bouračka uzavřela silnici. Hodinu jsme stáli a pozorovali krajinu, která byla tak prázdná, že by se tam daly točit dokumenty o existenciální krizi. Nakonec jsme to vzdali a otočili zpět. Nový plán: Lago Izabal, čtyři hodiny cesty. Co by se mohlo pokazit? Naštěstí tentokrát vše bylo ok a pozdě večer jsme s úlevou zahlédli světýlka resortu v jinak trochu divočejším okolí.

Dorazili jsme do Finca el Paraíso, malého resortu na břehu jezera Lago de Izabal nedaleko města El Estor. Čekala nás postel. A později jsme zjistili, že také komáři, žáby, gekoni, mravenci a pravděpodobně i jejich širší rodiny. V tu chvíli jsme ale potřebovali jen spánek. A trochu smíření se s přírodou, která nás evidentně přijala za své.

Po nádherném až kýčovitě romantickém svítání jsme vyrazili objevovat okolí. Horký vodopád Cataratas de Aguas Termales je geniální vynález přírody: ledová řeka z hor a do ní padá vařící sírová voda ze sopky. Výsledek? Přírodní wellness pro bolavá záda a zničené nervy. V malém jezírku se voda promíchává tak rafinovaně, že si každý může najít své ideální místo – něco jako termostat, jen bez záruky a s lehkým aroma pekla.

Kaňon El Boquerón, také v okolí našeho ubytování, nabídl vyjížďku na loďce podél vysokých skal, které vypadají jako z filmu. Hodiny se tam dají strávit pozorováním skalních útvarů a debatami, jestli tenhle výstupek připomíná krokodýla, letadlo, nebo prostě jen kámen, který se snaží být zajímavý. Bohužel okolí trochu kazí realita – odpadky jsou všude a člověk si uvědomí, že romantická představa nedotčené přírody má své limity.

A pak jsou tu děti, které žebrají – nepříjemná připomínka chudoby, která tu není atrakce, ale každodenní život. Člověk si uvědomí, že humor má své hranice, a že některé věci prostě vtipné nejsou.

Z Guatemaly jsme si tak odvezli vice historek, než jsme plánovali. A také pár štípanců, modřin a hluboké pochopení toho, že plánování je krásná věc. Zvlášť když se pak může úplně rozpadnout. A to je, koneckonců, život se všemi jeho překvapeními.

Jiné příběhy z mých cest se můžete dočíst tady: https://medium.seznam.cz/autor/alex-bokhan-26527