Zápisky z cestovatelského deníčku: Řecko. Moře ne vždy znamená ochlazení

Neznámé místo na břehu Egejského moře, žádní turisté v okruhu desítek kilometrů, žádný obchod, jen dvě řecké taverny pro místní. Vypadá to jako ráj! A jako každý správný ráj, i tento měl malý háček.

Abychom se lépe napojili na řeckou historii, zvolili jsme velmi levné – a velmi sparťanské – ubytování. Netušili jsme ale, do čeho jdeme. Po prvním nakouknutí do pokojů jsme zděšeně zařvali: „Tady není klimatizace?!“ Venku čtyřicet, uvnitř čtyřicet. Snad se v noci ochladí, doufali jsme. Ochladilo se. Přesněji řečeno – teplota klesla z „pekelná výheň“ na „tropická výheň s mírným vánkem“. Větrali jsme otevřenými balkonovými dveřmi, což se zpětně ukázalo jako gesto naivního idealismu. Komáři to totiž pochopili jako oficiální pozvánku. Dorazili hromadně, bez ostychu, a pravděpodobně i s plánkem místnosti.

Noc probíhala v rytmu neustálého mlácení do vlastních končetin, jako bychom trénovali choreografii na koncert populární superstár. Po probuzení jsme vypadali jako malá skupina dětí po návštěvě zkušební laboratoře planých neštovic. Jen s tím rozdílem, že ony by alespoň dostaly lízátko.

Naše první ranní výprava tak směřovala do supermarketu (asi 10 km daleko) – pro ventilátory. Balkonové dveře se v noci zavřou. A tečka.

Poznámka do pamatováčku: Vždycky si dopředu zjistit, jak moc akční je místní fauna.

Naše utrpení nám bohatě vynahradilo moře. Nejenže se nám během pár dní zhojily poslední viditelné důkazy nočního boje s komáry, ale krásná oblázková pláž zela prázdnotou. My a pár dalších návštěvníků jsme se tam pohodlně rozložili i s většími rozestupy než byly povinné za covidu. Byla jsem nadšením bez sebe, když jsem zjistila, že pobřežní vody s jemným písečným dnem mají hloubku jen po podpaží snad až do padesáti metrů – ideální pro můj styl plavání „à la sekyrka“. Z té teplé, čisté vody se nám nechtělo ani po několika hodinách, takže jsme vypadali jako scvrklé houby. Téměř denně.

Po dlouhé době jsme ve vodě zase viděli spoustu mořské havěti – rybičky, ježky, hvězdice, mořské okurky… prostě mořské zoo naživu.

Ale člověk nežije jen válením se na pláží – a tak jsme se na doporučení místních vydali na výpravy do blízkého okolí.

Naše první expedice vedla do slavného města Thermopyly, kde Leonidas a jeho sparťané podle legendy (a hlavně filmu) dlouho bránili průchod do Atén před perskou přesilou. 300 statečných bojovalo v úzkém pruhu mezi mořem a horami několik dní proti obrovské armádě. Jenže realita versus Hollywood… Pomník Leonidovi stojí u silnice na místě bývalého bitevního pole, zhruba 6 km od současného moře. O úzké soutěsce pro jeden válečný vůz si tak můžete nechat jen zdát.

I tak to bylo působivé místo, se zbytky opevnění a nedalekými termálními prameny pro rychlou léčbu bojových zranění. My jsme k pramenům ale nedošli – padli jsme horkem dřív, než by stihl padnout první Peršan. Zmohli jsme se jen na plazivý přesun do klimatizovaného historického muzea, který byl nedaleko, což nám s velkou pravděpodobností zachránilo – pokud ne život – tak alespoň zbytky psychické stability.

Cestou zpět jsme se zastavili u jezírka Bromolimni u obce Asproneri, kde podle legendy hnízdí plameňáci. Dostali jsme se na místo, pečlivě označené červeným špendlíkem na mapě, a objevili jsme vyschlé, popraskané dno jezírka – bez jediného růžového pírka, natož plameňáka. Počet lidí a letních barů v okolí značně přesahoval naše dosavadní standardy – tak jsme napodobili plameňáky a odletěli. K nejbližšímu baru. Ve stínu. S pitím.

Další den jsme se trajektem přesunuli na druhý největší řecký ostrov – Euboju (někdy zvanou Evvia) – konkrétně do Heráklových lázní ve městě Loutra Edipsos. V přístavu Arkitsa jsme se nalodili na místní vodní dopravu zvanou trajekt a po hodině plavby, kdy nás chladil vítr a sem tam sprška mořské vody od motoru, jsme dorazili na opačný břeh. Tam už nás čekal zpátky asfaltový pekáč a rozpálené kamenné zdi, které nám rychle vysály zbytky elánu.

Těšili jsme se, že si konečně užijeme lázeňskou pohodu. Když jsme však dorazili, zjistili jsme, že tam už bylo nasáčkováno mnohem víc lidí než na naší „domovské“ pláži, a podle zvukových projevů z různých koutů světa to spíš připomínalo mezinárodní festival než klidnou oázu. Konečně volné jezírko… Při vstupu do něj jsem málem vyskočila do půl metru. Ta voda byla horká! Venku 40 stupňů, ve vodě snad 70. Nevěřícně jsem pozorovala lidi, jak si v malých bazéncích leží ponoření až po krk, tváří se spokojeně. Nevadí jim to? Po chvíli se tělo pokusilo přizpůsobit, spustilo termoregulaci… ale víc než kotníky jsem do té horké vody už nehodlala strčit. Po pár minutách jsem raději přešla k „osvěžujícímu“ moři, které mělo přijatelných čtyřicet.

Poznámka do pamatováčku: Lázně v létě jsou skvělé… leda tak jako příprava na brány pekelné.

Začátek naší strastiplné cesty si můžete přečíst zde: (https://medium.seznam.cz/clanek/alex-bokhan-zapisky-z-cestovatelskeho-denicku-recko-zhave-ateny-145164)