Článek
My jsme jeli do Řecka vyzbrojeni slovy kaliméra, jasas, parakaló a evcharistó – tedy „dobrý den“, „na shledanou“, „prosím“ a „děkuji“. A víte co? Úplně to stačilo. Zbytek jsme dohráli pantomimou, angličtinou a nevinným úsměvem typu „turista v nouzi“.
Atény nás přivítaly vřele. A tím myslím opravdu vřele – čtyřicet stupňů ve stínu, což v kombinaci s kufry a rozpáleným asfaltem přidalo lehce pekelný šmrnc.
Poznámka do mého cestovatelského pamatováčku: Do Řecka už nikdy v létě.
Na letišti jsme si půjčili auto a vyrazili do centra. Ubytování jsme našli snadno – díky bohům (a Google Maps, které fungují skvěle kdykoliv a kdekoliv na světě). Náš malinký byteček, ukrytý v úzké uličce jen pár kroků od hlavní atrakce Atén, byl čistý, hezký a hlavně – měl klimatizaci. To z něj automaticky udělalo naši základnu přežití.
Objev přes Airbnb, navíc za velmi příjemnou cenu.
Jelikož toto byla má první cesta do země olympijských bohů, tak vedro–nevedro – šlo se na Akropoli. Kopec uprostřed starého města nevypadal tak velký, takže jsme vyrazili. Počet těch schodů nahoru radši nechtějte vědět, ještě teď se mi z toho točí hlava. Rozhodně zezdola to vypadalo víc na pohodu.
Vstup zdarma s ISICem trochu obrousil hrany mého vnitřního reptání, ale i tak – tohle nebyla procházka, to byl malý výstup na Olymp. Bez výcviku a s lahví teplé vody. Ale ten výhled! Celé město rozprostřené pod námi jako na dlani. Krása!
Přiznám se, že zbytky budov z doby výkvětu řecké říše mě až tolik neoslovily - po prvních třech jsem začala mít pocit, že už jsem je všechny viděla. Jeden rozpadlý sloup, druhý rozpadlý sloup, třetí – bingo, konec! Ale ne, na obzoru další rozpadlý sloup. Tím nechci znevažovat tisíce let historie a vzhledem k jejich pokročilému věku (cca 2500 let) vypadají bombasticky, ale moje vnitřní architektka si po chvíli sbalila kufřík a šla hledat zmrzlinu. V Řecku se říká, že v podstatě každý kámen, do kterého kopnete, je historickou památkou. Tak snad mi milovníci antiky odpustí tuhle troufalost.
Když jsme splnili hlavní „povinnost“, vyrazili jsme do města. Miluji bloudění malými uličkami, kde se neví, jestli jdete správně nebo už jste dávno ztracení. Kavárny na každém rohu, v jedné hudba, v druhé víno, ve třetí babička, co vám prodá ručně háčkovaný ubrus a přidá požehnání od Poseidona. Nadšeně jsme fotili všechno a obzvlášť každou kočku, kterou jsme potkali. A že jich bylo… Klidně pospávaly úplně všude, vědomy si toho, že v Aténách jim nikdo neublíží. Jsou zkrátka převtělení bohové a přesně tak se k nim všichni chovají.
Po několika tisících krocích, nespočtu zmrzlinách a večeři pod hvězdami velkoměsta jsme se odporoučeli do postelí jako antické trosky. Další den nás čekala cesta do vnitrozemí – klid, moře, příroda. A hlavně – žádné schody a rozpálené kameny!
Další poznámka: „Architekturu už jsi viděla, tak odteď jen příroda“.
Výhled na město z Akropole
