Článek
Zašel jsem tuhle ke kamarádovi domů na kafe a nestačil se divit. Vyřezávané dřevo na stěně jako dekorace, vyřezávané dřevo na stropě jako lustr, drobné dřevořezby na poličkách, v nábytkové stěně. Z decentního rámu na zdi, kde zpravidla bývá adjustováno nějaké umělecké výtvarné dílo, na mne trčel dřevěný jazyk, vyplazený, jako by Mick Jaggerovi z huby vypadl. Kam jsem se podíval, visely, stály reliéfy, prostorové objekty, skulptury, karikatury i mýtické postavičky. Pan domácí ke každé měl nějaký příběh o tom, kdo, nebo co a proč jej inspirovalo.
„Jdu takhle po chodníku a vidím louži,“ začal vyprávět. „Přede mnou si to štráduje malý klučina a jak jinak, rovnou přes kaluž. Jak tak do ní šlápl a udělal další krok, na zlomek času tam místo vodní hladiny zůstal otisk jeho podrážky, lemovaný řetízkem kapiček, jak voda vystříkla do okolí. Jak se kapičky osvobodily z té masy v kaluži, v podvečerním slunci tak nějak hezky zajiskřily. Ale co z toho, když je vodní hladina zase pohltila. Tak jsem vzal kus dřeva a tu ťápotu, lemovanou kapičkami vystříknuté vody, nožem a dlátem otiskl do dřeva. Říkám tomu Stopa v louži. To pokaždé neuvidíš.“
Velmi trefně zachytil souboj generací. Obyčejné dveře zasazené do futer, z jedné strany do nich tlačí stařík, z druhé je plnou silou do křídla dveří zapřen mladík. Když jeden nepovolí, nedostane se nikam žádný z nich. Kolegu z práce zas vyřezal jako bezvlasého důchodce v hubertusu až na zem, s pokleslými rameny, opřeného o sukovitou dědečkovou hůl. Naneštěstí jeho náturu ve výrazu tváře i celé siluety postavy, vystihl tak věrohodně, až se ten dotyčný urazil. Provedení mu sice pochválil, ale protože do důchodu mu zbývalo ještě nějakých 15 let, figurku si domů nevzal. Prý, až to bude na pořadu dne.
Podobně smutně působila figurka hubeného, až vychrtlého muže, bez trička, bez košile, jen v plandavých kalhotách, jeden pramen šlí na prameni, druhý visel na boku. Ohnutá záda a svěšená hlava, gesto šouravého pohybu tragédii přímo vyzařovaly. „Co to je?“ se ptám. „To bylo tak,“ povídá Vojtíšek. „Sedím v nemocnici, na dlouhé chodbě a čekám, až mne zavolají na vyšetření. A tenhle dědula se šine chodbou. Nemocniční pyžamo, vlastně jen kalhoty, které mu byly tak před padesáti kily, na kšandách na něm visely jak na strašáku v poli, pantoflema šoupal, ani se nedá říct, že co noha nohu mine. Najednou se zastavil a odhrnul horní lem pyžama. Podíval se dolů do temné prázdnoty kalhot a povzdechl, jako by na ramenou měl veškeré břímě strastí celého světa. Jednou jedinkrát, o to tragičtěji. Pak se šoural dál i se svou beznadějí. Tak jsem si jej zvěčnil, abych věděl, co mne také může potkat.“
Kupodivu se Vojtíškovi do dřeva podařilo přenést i erotiku. Figurka má symbolický kontur muže a ženy. Sedí proti sobě, drží se za natažené ruce a nohama se opírají jeden o druhého. „A to je co?“ se ptám. „Ale, to je jen taková vzpomínka,“ zareagoval vlažně Vojtíšek. Pak z něj vypadlo, že kdysi dávno mu volala agentka z pojišťovny s nabídkou nových výhodných služeb. Dohodli si schůzku u něj doma, jak to u pojišťováků bývalo zvykem, když lovili volné duše, nové klienty. Přišla paní, rozložila lejstra a začala jej školit. Jenže Vojtíšek byl především veselá kopa a uznávaný bavič. A také byl již delší dobu singl. Neušlo mu, že agentka je pohledná, statná třicátnice. Vojtíšek přestal vnímat výklad o výhodách nabízených pojišťovacích produktů. O to více se věnoval zevnějšku svého pohledného protějšku a bezvýznamnými dotazy paní rozptyloval. Natahoval čas a tokal. To uměl dokonale. „Kafe? Už se vaří.“ Chvilku si ještě povídali o pojistných možnostech, když tu Vojtíšek dostal žízeň. „Vínko? Bílé, červené?“ Volba padla na koňáček. Nakonec skončili ve vaně s lahví šampáňa. „To bylo tak nádherné odpoledne, že jsem si je musel zvěčnit,“ okomentoval svůj výtvor.
Abych ji ani náhodou nepřehlédl, sám mě upozornil na svoji nejoblíbenější figurku. Vyjadřuje sedícího Satyra, v takovém pokrouceném tureckém sedu, jednu nohu pokrčenou pod sebe, druhou, tu s kopýtkem, volně natažená do prostoru. Jedna ruka si pohrává s bambulkou na konci čertího ocasu, druhá ruka je vytrčená dopředu, s gestem topolánkovské jedničky. „Když mě někdo naštve, nic neříkám, jen se významně podívám na svého kamaráda Satyra,“ popsal svou oblíbenou figurku. „Ale pro jistotu ji mám doma. V kanceláři bych se asi jinam nedíval,“ dodal s šibalským úsměvem, kupodivu velmi podobným tomu Satyrovu.
