Článek
Ahoj, děvče.
Nostalgie je prevít. Občas z naší paměti „na světlo boží“ vytáhne vzpomínky, které pohladí po duši, některé naopak vymáčknou slzičku smutku. A pak jsou vzpomínky, u kterých si řekneme: Stálo to za to!
Můj tatík a jeho tři kamarádi se jako kluci scházeli ve vesnickém hostinci a mastili karty, taroky. Když dospěli, po vojně nastoupili do práce, oženili se, vychovávali děcka, přišly starosti a povinnosti. Scházeli se už jen příležitostně, zpravidla na kulatiny. V důchodu přece jen bylo času více, tak se scházeli i v půlkulatiny, nakonec každý měsíc, a jak jinak, mastili taroky. Bylo to přátelství doslova až za hrob.
Já to měl s kamarády poněkud složitější. Z venkova do metropole, to byla má cesta za vzděláním. Logickým důsledkem byla rozluka s kamarády ze základky i ze střední. A pak se zase rozutekli kamarádi z vejšky, když po dokončení vysoké školy šli do metropolitních institucí, někteří zpět „na venkov“. Každý jsme šli svou cestou. Při té opakované ztrátě komunity přátel jsem tátovi ty jeho důchodce, staronové kamarády přál, někdy úplně lidsky i záviděl. Život však šel dál, v běžném modelu: práce, rodina, sem tam nějaká záliba, koníčky.
Čas byl shovívavý a pár nových přátel přece jen i mi dopřál. Jako regionální zástupce firmy jsem občas zajel na poradu v pražské centrále. Náhoda zařídila, abych tam při jedné z návštěv potkal Zdenku, kolegyni z jiného oddělení, ale i „kamarádku z vejšky“. Při kávičce a konvenčním rozhovoru ve stylu „jak se máš, co děláš, co tu děláš a kdy zase přijedeš“ mi sdělila, že se občas schází Zdeňkem, ten že je v kontaktu s Alicí, ta zase s kýmsi. Nakonec z toho vyplynula docela slušná skupinka lidí, kdysi dávno spolužáků, sice z různých oborů, ale víceméně jeden ročník, plus mínus semestr. Začali jsme se scházet. Zpočátku jen tak, jak se to komu hodilo, zpravidla ve vinárnách, občas „u někoho“. Časem se spontánní setkání stala potřebou. A to do té míry, že se schází partička sedmi, někdy i patnácti lidí. Do mého života opět vstoupili kamarádi. Dnes bych už tatíkovi ty jeho kumpány nezáviděl. Mám svoje.
A drahá přítelkyně, jen tak mimochodem, … víš, že letos máme důvod k velké oslavě? V říjnu máme kulaté výročí. U Tebe doma se scházíme již deset let! Měsíc co měsíc. Každé první pondělí v měsíci. A ten příští měsíc zase. Takže v pondělí nás očekávej. Ve tři odpoledne. Alex
