Článek
Strýc odnaproti by mohl vyprávět. A vyprávěl. Na okraji Rožnova, pod lesem, měl chalupu s pastvinou, hospodářstvím, takový menší statek. Po dvorku se mu honilo několik slepic, v kotcích měl pár králíků, na louce mezi chalupou a lesem pásl dvě, tři kravky. Mléko, které nespotřeboval, prodal sousedům. Když vnuk dostudoval, hospodář mu celé to svoje království předal.
Mladý ogar byl pro hospodaření zapálený. Přikoupil kravky, upravil chlévy, nakoupil stroje, ze statku vybudoval farmu. Ale strýc se mu pořád kolem hospodářství motal. Jednou motyčkou prohrabával jakousi strouhu kolem chléva, pak zametal plácek, kde se shromažďovaly krávy než zalezly do chléva, aby ten plácek další den opět zaneřádily kravincema. Jindy zase přerovnával hromadu cihel, které mladý hospodář evidentně již nehodlal použít. Dědula se kolem chalupy motal pořád, makal a při tom pořád frflal.
„Mladý je šikovný, daří se mu, ale nerobi to dobře. Podivajte sa na ty přikopy. Je to tu sama buřina,“ stěžoval si mi, když jsem jej zastihl, jak tu buřinu, starou trávu, vysekává ruční kosou.
„To za nas se travu z přikopy krmilo, kolem cesty bylo čisto a trava z luky byla na jarni pastvu na zelenym, nebo se sušila na zimu“.
„A topilo se suškami a klestim, co se v lese posbíralo. Ni jak včul. Zbuli sa strom a do pecka se dává štípane,“ zase jindy si postěžoval ten ufrflany děda.
Ale pokaždé se u toho uculoval. Myslel to dobře, jen mu asi bylo líto, že na takové ty drobné práce kolem hospodářství už těm mladým moc času nezbývá.
„Oni si myslijá, že když nakupju stroje, že im roboty ubude. Prdlačky,“ vyhodnotil dědula situaci.
„My sme měli dvě kravky a stačila mi na to kosa a hrabě. Mlady, aby nemusel po přikopach a po luce litat s kosu, kupil sekačku. Pak takovu tu vrtulu, co se s ňu trava obaraca, aby se dobře usušila. Potem přikupil balikovačku, aby měl to seno pěkně v suchu uložene. Aby to jezdilo po luce, musel přikupit traktor. Aby to všecho uživil, musel prodať vjec mleka, tak přikupil kravy. Také stado už rukama neudojil, tak kupil dojárnu, postavil mlékárnu. To už ale na to sam nestačil, tak začal najímat ludi. A lidi, to su enem další starosti. On už nehospodaří, je chovatel a šef a z traktora řidi bijofarmu. A to si mlady myslel, že bude chovat par kraviček, chodit po polu a uživat si zdraveho života na venkově. Ale taka už je doba.“
Jednou jsem ale strýca načapal a dostal z něj tu pravou příčinu jeho neutuchající aktivity. U chléva stál starý, již nepoužívaný skleník. Byl v něm zaparkovaný vrak jakéhosi auta, slepice se tam schovávaly před deštěm. A na skleněné střeše toho skleníku dědula. Natahoval tam jakési krytiny, snad vyřazené linoleum, možná to byla lepenka. Zjevně zakrýval díry ve střeše. Tak se jej ptám, co tam vyvádí, vždyť může spadnout. „Nic sa nebujte, mam to vyskůšané, že nespadnu.“ Chvíli jsme se tak dohadovali, načež začalo pršet a dědula slezl dolů. Tak jsem mu ještě chvílu promlouval do duše, v tych rokach, už tehdy měl něco málo přes osmdesátku, už by toho měl nechat. A pak mě ten dědek dostal dost trefnou hláškou. „Vitě pane, to se ma tak. Dokud se hybu, tak mě nězahrabu.“ Tož takemu mudrlantovi neporadíš jak zdravě žít a jak se ve zdraví dožít vysokého věku.
