Článek
Rakovina každého přinutí, přiměje, zamyslet se nad životem. Myslel jsem, že tento stav, proces, mudrlantské období, jsem si odbyl. Na kapačkách, následně za bezesných nocí, nabušený utrejchem z oněch kapaček, jsem k tomu měl času habaděj. Nejdříve jsem bojoval se strachem, za jak dlouho mne ta bestie dostane na máry. Další fází úvah bylo, jak šikovný je lékař, který mne kurýruje, jak daleko, na jak dlouho, ode mne ty máry odstrčí. A pak jsem začal meditovat nad životem. Ten svůj jsem už probral. Na řadě byl život těch kolem mne, toho kolem nás. Postaral se o to obyčejný venkovský voříšek. I když … proč říkáme, že je obyčejný, když víme, že mnohý pes, voříšek zvláště, vnímá děje, na jejichž vysvětlení ani akademické vzdělání nestačí?
Ten podnět mne zastihl v noci plné neklidu, za marné snahy usnout. Tak nějak v polospánku se mi vyjevila věta: „Píšu o něčem, čemu nerozumím, protože tomu nerozumím“, což bylo tak zmatené, že jsem si to rovnou zapsal. Úplně stejně zmatený jsem byl jedno dopoledne na chalupě. Ale po pořádku. Chalupu máme na jižním svahu, kousek pod lesem. Za plotem je louka, dole pod námi soused, asi padesátiletý samotář Petr, přes cestu rodinka s jedním klukem, jedním brblavým dědkem Františkem a psem Míšou, který je kamarád s každým, kdo je ochoten jej drbat mezi ušima, na zádech, nejlépe pod bradou. Pokud jsem si všiml, tak Míša štěká jen na pozdrav, když přijede nějaká návštěva, nebo přes plot huláká na cizí psy. Jó, na ježky je alergický. Ty, nejraději těsně po půlnoci, vyštěkává tak dlouho, dokud František nevyleze z domu a toho vetřelce uklidí někam mimo zahradu.
To podivné listopadové ráno byl všude klid, ticho, slunko se marně snažilo prorazit chladný opar. Přes to všechno se do chalupy prodíral zvláštní zvuk, spíš jako meluzína táhlý tón. Trvalo to příliš dlouho, než aby to neprobudilo mou zvědavost. Jaký byl můj údiv, když původcem toho zvuku byl Míša. Seděl uprostřed zahrady a vyl jak šakal na měsíc. Nepřestal, ani když jsem na něj zavolal. Po pár minutách přece jen utichl, ale to už vyli snad všichni psi v okolí. Pak vše utichlo, jako když utne. Po dvou dnech u Petrova domu stálo pohřební auto. Podle koronera ten nešťastník umřel před dvěma dny, někdy před polednem. Jsem technokrat a k nějakému sdílení myšlenek, paralelním životům, či mystickému duchovnu jsem, mírně řečeno, skeptický. U zvířat zvláště. Na druhé straně, zcela nestandardní chování toho vořecha z protilehlé zahrady mne nenechává klidným. Jak Míša poznal, že Petr, ten soused od vedle, právě skonal? A to je ta nejjednodušší z celé řady otázek. Že přece jen jsou věci mezi nebem a zemí, které přímočarým vnímáním nepochopíme, je pro mne chabá odpověď. Snad v příštím životě, až budu tím nejšťastnějším tvorem na zemi, Míšou, pochopím i něco víc.
