Článek
Natáčeli jsme v horách, na severu Čech. Bydlí tam a pracuje také bývalý kolega, kamarád Toník. Tak jsem mu zavolal, že po letech telefonování se můžeme sejít a pohovořit naživo. Pozval jsem jej „na plac“, ať si užije atraktivního prostředí. Od úvodního „Jak se máš, co děláš, co žena, pořád stejná? A co děti – rostou?“ „Rostou!“ jsme skončili u filmování. Místo řečí, jak je to komplikované, jak já to mám složité, jsem jej provedl místem natáčení, ukázal kamery, techniku, světla, karavany, pár známých herců, zázemí štábu, celého toho filmového cirkusu. A mezi řečí se zmínil, že máme problém s kulisami.
Tomík zbystřil. Stavební suť? O tom by mohla něco vědět Jarmilka, referentka přes životní prostředí. Dostal jsem adresu a telefonní číslo. Jarmilka suť neměla, ale dala mi adresu a telefonní číslo s tím, že „Zdeněk pomůže“. Na obecním úřadu jsem se zeptal, kde že najdu Zdeňka. Udivená recepční vystřelila ze židle s otázkou: „Zdeňka?“ V celém baráku byl jen jeden, takže chodbou rovně, po schodech nahoru a pak doprava. Jedny dveře, druhé, třetí, účtárna, pokladna, sekretariát, tajemník … aha, Zdeněk. Za dveřmi sekretářka s klasickou otázkou:
„Co si přejete?“
„Mám schůzku se Zdeňkem.“
„Ano, jistě! Kávu si dáte?“ padla spontánní reakce.
Zrovna tak bezprostřední bylo uvítání dvou chlapů, co se vidí poprvé: „Dobrý den, Zdeňku. Já jsem Petr. Posílá mne Jarmilka.“ Ukázalo se, že Zdeněk suť také nemá, ale má Jiřinku. Zasvěcení do problému bylo stručné:
„To je Jiřinka.“
„Jiřinko, to je Petr (víc stejně nevěděl). Domluvte se.“
Referentka Jiřinka nezklamala. Asi opravdu věděla o každé cihle v kraji. Když jsme se loučili, nesměle se otázala: „A Vy se s panem tajemníkem znáte hodně dlouho, že?“ Skutečnost, že dnes jsme se se Zdeňkem viděli poprvé a jménem se oslovujeme proto, že nic víc o sobě nevíme, vyvolala takový údiv, že jeden lístek na neveřejné promítání filmu jsem na úřad poslal jmenovitě pro Jiřinku, ať si ten svůj podíl užije se vším všudy.
Málo toho. Celý rozradostněný si den poté vykračuji metropolí a u Václava potkám Václava. „Ahoj.“ „Nazdar, kam spěcháš?“ „Nazdar, fakt spěchám. Bouráme dekorace, stavíme nové a nemáme materiál. Sháním stavební suť.“ Další den jsme už s Václavem, takto architektem filmových dekorací, dohodli detaily, hned potom zařídili a přestěhovali vše potřebné. Hromady cihel a ohořelé trámy v tom filmu jsou výsledkem právě té severočeské mise a návštěvy u Toníka… vyprávěl mi nedávno historku z natáčení kamarád Petr.
