Článek
Stalo se to v závěru roku. Využili jsme pozvání a navštívili příbuzné na jejich horské chatě v Ostravici, na úpatí Lysé hory v Beskydech. Sněhu bylo jako ve štědrovečerní televizní pohádce, mrazivý vzduch a lechtivé paprsky slunka na azurové obloze přímo vybízely k procházce na lyžích. Přesněji, osazenstvo chaty si to vykračovalo na běžkách, já pěšky, běžky nemaje. Oni lyžařskou stopou, já cestou, necestou, stezkou, srnčí stopou, sněhovými závějemi. Ale cíl jsme měli společný, horskou chatu, spíš turistickou hospodu, U Zbuja.
Nic není jednoduché, ani procházka zasněženým lesem. Šlapu si to po silnici, když za třetí zatáčkou vidím na krajnici sedět postavu. Nohy má spuštěné do prohlubně, kde v létě bývá příkop. Odhaduji to na nějakou nehodu, nešťastné uklouznutí, pád na ledu, chci volat sanitku. Nebylo třeba. Péřová bunda oslovené postavy se rozvinula jako květ tulipánu a já uviděl příčinu onoho schoulení. V té bundě byla zachumlaná ženská, v náručí držela mimino a kojila. Prostoduše jsem nabídl pomoc, ale ona ji odmítla s tím, že když už s tím začala, tak že si to mimino nakrmí sama. Raději jsem šel dál. Abych nemusel poslouchat žertovné poznámky běžkařů, zrychlil jsem krok a do určeného cíle dorazil jako první. A opět jsem zabředl do rozhovoru, který jsem si měl odpustit od samého počátku. S majitelem, správcem, kuchařem, číšníkem, výčepním, všecko jeden chlap, jsem podstoupil dialog v duchu:
Zbuj: „Co si dáte?“
Turista: „Kafe.“
Zbuj: „Jaké?“
Turista: „To dobré.“
Zbuj: „Tu se vaří jenom dobré kafe.“
Turista: „Říkali mi, že tu vaří skvělé kafe. Tak mi udělejte to nejlepší.“
Zbuj: „Jiné se tu nedělá.“
No domluva jak hlupeho s hlupym. A to mi švagrulka říkala, že Zbuj je fajny chlap, nemluvný, veselá kopa. No, asi dvacítka lidí v hospodě z nás srandu mít mohla, ale já jsem to kafe pořád neměl. Souboj, kdo koho ukecá, jsem vzdal a požádal jsem jej o kafe, které si dělá pro sebe. A bylo to tu zase.
Zbuj: „Já si dělám turka.“
Turista: „Tak mi udělejte turka.“
Zbuj: „Jiné stejně nedělám.“
„Do skla,“ pokusil jsem se o malou pomstu, zlomyslnost.
„Hmm. Vidím, že pan je znalec,“ lakonicky poznamenal můj protivník a současně přede mne postavil sklenici na stopce, s krásně napěněnou kávou i s malou hrudkou suché kávy (to dělá jen čerstvě namletá) na hladince. Vedle toho, na nerezovém tácku, skleněná cukřenka (žádné papírové pytlíky!), nerezová lžička, sklenka s decinkou vody. Ten prevít natahoval čas a zatím co já vymýšlel vtipné invektivy, on mi vyráběl „kafe od Zbuja“.
Klidu na vychutnání toho nejlepšího kafe jsem si ale moc neužil. Šum hovorů přehlušilo jakési bouchání na zápraží, v předsíni, nakonec i na dveře lokálu. Rozlítly se, div že nevypadly z pantů, celý prostor mezi futry zaplnila temná postava. Zpod kapuce na všechny přítomné svítil štěstím zářící obličej oné ženštiny z příkopu v třetí zatáčce naší společné cesty. Aniž se kohokoli na cokoli zeptala, na dubovou desku nejbližšího stolu položila nejdříve svou bundu a do ní, jako do kolébky, uložila to své mimino. Hned potom se otočila na hostinského s otázkou:
„Jakého nejmladšího hosta jsi tu měl?“
Ten chvíli pátral v paměti a spíš odhadem, než přesvědčivě poznamenal: „Dva, tři roky?“
„A co takhle šest neděl? He!?“ trumfovala šampionka s miminem.
Hospodský naprázdno polknul. Asi šlo o nějakou sázku, protože její vítězoslavný výraz odměnil panákem rumu, který před maminu postavil. Jen co prázdná sklenka klepla o stůl, hostinský jemně, ale důrazně vzal maminu v podpaží a vyzval, ať si to mimino jde přebalit nahoru do koupelny.
„A nezapomeň na sebe,“ poznamenal mezi futry. Jak si to šinula sněhovými závějemi, mamina s miminem se asi i zahřála. Když si totiž sundala bundu, tak tam zůstala stát v bílém tričku tak propoceném, že neskrývalo prakticky nic. Její busta uprostřed lokálu zářila smyslností mladého ženského těla, její mateřské proporce byly vidět v každém detailu, každé křivce, záhybu, jediná piha nezůstala utajena. Jen co se mamina s miminem uklidili do skrytu a tepla koupelny, dorazili „mí“ běžkaři. Poseděli jsme, zelňačku pojedli, i tu kávičku jsme si nakonec spolu vypili, ale povím vám, bez té maminy uprostřed lokálu už to nebylo ono. Holt, kafe od Zbuja má jistou romantiku, své neopakovatelné kouzlo.
Poznámka:
Tuhle jsem kdesi zaslechl, že na hospodě U Zbuja visí cedule: Zavřeno. Napořád. Tak aspoň ta vzpomínka na skvělé kafe nevychladla.
