Článek
„Komu není rady, tomu není pomoci,“ praví stará a zkušenostmi ověřená lidová moudrost. Měl jsem kamaráda, který si tak dlouho stěžoval na bolesti nohou, až si uhnal dnu. Přesto dál holdoval řízkům, klobáskám, bílé maso konzumoval výhradně řádně propečené, prouzené, jak se na prorostlý bůček sluší a patří. Když mu pak lékař diagnostikoval rakovinu, jeho organizmus byl v takovém stavu, že změnu životosprávy kamarádovi už pouze doporučil. Zachraňovat nebylo co.
„Kdo chce kam, pomozme…“ on si to vlastně přivodil i bez naší pomoci. Frajer odvedle sice sportoval, ale jako důchodce se hýbe již jen tak kondičně, protože na své zdraví „byl vždy opatrný“. Nicméně nadále není líný se najíst. Přejídáním a nadváhou si klouby zhuntoval tak, že má obě kyčle „železné“. A protože si knedlíky, pivíčkem, uzeninami, ovárkem dál udržuje „chlapskou“ postavu, i svých 105 kg živé váhy, ani tento vzorek „chlap jako hora“ rakovina neminula. Ani u něj není co zachraňovat.
A do takových povánočních úvah, o původu a nezbytnosti novoročních obyčejů a tradic, včetně konzumace luštěnin a uzenin, mi zazvonil telefon. Soused mě pozval na hodnocení výsledku jeho několikatýdenního snažení. Před třemi týdny „hlásil“, že nakládá maso. A teď mi poslal fotku úplně nové udírny (nerezová skříň, čidla teploty kouře, sondy teploty uvnitř masa, odlučovač dehtu, časovače, regulátory – řízení jako pro atomovou elektrárnu), s pozvánkou na první ochutnávku. Jsou mezi sousedy situace, kterým rádi jdeme naproti, jsou situace, které nelze ignorovat. Pozvánka na hodnocení vlastní tvorby vždy patří k těm druhým. A ne vždy to je o jídle.
K celé záležitosti jsem přistupoval s jistým respektem. Přece jen to byla pozvánka na uzené, ještě k tomu domácí, kdo ví, na čem to maso „mučí“. Jenže i na Valašsku platí „Jaké si to uděláš, takové to máš.“ Stačilo dvířka udírny jen na špehýrku otevřít a už to začalo komunikovat. Přede mnou se rozprostřela krása, až oči přecházely, ovanula mne vůně, nad kterou není, zanedlouho i chuť, která k dalšímu soustu vybízela, jelikož to první se na jazyku rozplynulo. Přiznám se, že s dalším soustem se rozplynula i veškerá moje novoroční předsevzetí ohledně zdravé stravy a omezování uzenin. Ona totiž klobáska sice byla dva dny „stará“, ale když se do udírny dala rozehřát … jeden by i jazyk polknul. Aby toho nebylo málo, pak nůž se do masových špalíků zabořil a tvořil plátky s okrajem v barvě bronzu, jako když slunce zpoza mráčku vykukuje. To by i vegetarián podlehl. Naštěstí můj hostitel je sice přejícný, ale Valach (sam mam malo), takže popis oné události trvá déle, než celá ochutnávka. Nicméně už teď vím, že když mi soused v prosinci nabídne v udírně místečko byť na jeden špalíček krkovičky, bůčku, pozvání neodmítnu. Jednou za rok to moje tělesná schránka snad zvládne bez újmy na zdraví. A navíc, tradice a poselství předků, zvláště ta novoroční, je třeba ctít a dodržovat. Včetně toho univerzálního: „Všeho s mírou!“
