Článek
Pokud nebudu počítat základku, svého prvního doktora jsem vzal na vědomí jako učeň. Vlastně né! Ten první mi zkazil prázdniny. Byl jsem v devítce, přijímačky na učňák v kapse. Škola končila v půlce června a před sebou jsem měl dva a půl měsíce volna. Ale protože jsem, z lyžovačky, měl rozbitý meniskus, doktor mě, právě o těch nejdelších prázdninách, poslal na operaci. Zbytek volna, dnů bez školních povinností, jsem strávil na rehabilitacích. Prý, „aspoň chlapec nevynechá školu“!
Zvláštní zkušenosti mám se zubaři. Ten první poznamenal „ty máš tak agresivní plak, že ty Tvoje zuby vypadají jak u čtyřicetiletého chlapa“. A začal můj boj s paradentózou. Dalšího zubaře, Maďara, jsem potkal na vojně. Byl to medik, kluk po škole, ale ruce jako by mu vedla zubařská víla. Párkrát mě přeložili, a já musel k zubaři. Jiná kasárna, stejný chlap – bílý plášť, brýle, rouška přes obličej, stejný styl práce. „My jsme se už potkali“, povídám. „V Mikulově jsem v životě nebyl“, odpověděl mi. „To byl určitě brácha. My jsme dvojčata.“ Ve fabrice zubařka, mladá dívčina, dva, tři roky po škole. A zase časová smyčka: „Vy ty zuby děláte jako zubař z Bohumína, ke kterému jsem jezdíval s nastartovanou paradentózou.“ A ona na to: „Jó. U toho jsem dělala diplomku. Ten mě učil zubařinu.“ Mno, stejně jsem o ty zuby přišel, byť o pár let později.
Obvoďák Walder, to je kapitola sama pro sebe. Mamce i tatíkovi, svými zásahy do „péče“ specialistů, přidal každému pěkných pár měsíců života navíc. A mě hlídá stejně. Zubatou poslal k šípku, když mě poslal na kolečko vyšetření, po kterých jsem skončil u Lucky. Na první pohled taková normální doktorka, ale jak promluvila, Laďka Kozderková ani Bohdalka by se ke slovu nedostaly. Ale pacinky … jako by jim chirurgický bůh požehnal. A herdek baba. To už bylo jisté, že „budeme řezat“, otázkou bylo kdy. Byl listopad, svět šílel z covidu, místní chirurgie měla operační termíny obsazené až do konce roku. Lucka telefonovala tu, onde, žadonila, tokala, pak už do telefonu jenom řvala, ale dřívější jak lednové termíny stejně nedostala. Pak si sedla, napila se minerálky a zabrblala: „Jak chcete.“ Pak zvedla telefon a s kýmsi pohovořila hezky, v klidu. A na vánoce jsem byl doma a na boku měl novou, hojící se, jizvu. Vyhodnocení operce potvrdilo, že ten kalup, který nasadila, byl oprávněný. Rakovinu Lucka vyřízla, pravda, i s kusem střeva a čehosi kolem, a já mám nějaký ten pátek života navíc.
Že s Luckou si zahrávat není radno, jsem poznal z jiného telefonátu. Stalo se v Ostravské fakultní nemocnici, že jakýsi maník tam v čekárně postřílel několik lidí. Z toho důvodu telefon stále vyzváněl i „mojí“ doktorce, zda je v pořádku. Nakonec mi, i sobě slíbila, že další vyzvánění telefonu už bude ignorovat. Leč, “ … to musím vzít, to je můj mentor!“ A hned na to do telefonu: „…nie pán profesor, to nie ja som nemocnicu vystrielala!“ Holt, jakou pověst si kdo vybuduje, takovou ji má.
