Článek
Náhoda přeje připraveným, a tak se stalo, že po několika letech práce ve fabrice jsem skončil u novin. Nebyl jsem však redaktorem, jak mi mnozí podsouvali, nýbrž obchodním zástupcem celostátního deníku. Staral jsem se, aby na prodejních místech bylo vždy dostatek výtisků, ale ne zas příliš mnoho. Distribuci zajišťovala partnerská společnost, ale bylo třeba občas překontrolovat, zda dodržuje dohodnutá množství. Znamenalo to občas zajet na prodejní místa v Ostravě, Olomouci, na Vsetíně, po celé tehdejší Severní Moravě a kontrolovat, řešit nedostatky. Vždy v pondělí jsem kontroly vyhodnotil, tj. shrnul zjištěné, vyzdvihl vyřešené a to vše, sepsané do zprávy, poslal do centrály v Praze. Podobně se v pondělí trápil i můj kolega, sportovní redaktor František Huml, legenda ostravského fotbalu v době, kdy tribuny na Bazalech praskaly ve švech. Měl zvláštní způsob psaní zpráv. Používal k tomu výhradně starý Consul, mechanický psací stroj, do kterého zakládal jeden list kancelářského papíru, jeden kopírák a jeden list průklepového papíru. Ty trojlisty formátu A4, sendviče, si skládal sám a zjevně si při tom třídil myšlenky, protože občas i zalistoval v poznámkovém bloku. Pak si sedl ke stolku se strojem, na pravou stranu položil hromádku těch svých papírových sendvičů, srovnal vedle stolu stojící odpadkový koš, nějakou dobu mlčky zíral z okna ven. Pak vzal jeden z těch svých trojlistů, založil jej do stroje a začal bušit do kláves.
Jako správný samouk psal dvěma prsty. Popsal půl stránky, papíry vytáhl a položil nalevo od stroje. Založil nový sendvič, ten popsal celý, načež jej vytáhl ze stroje, sloupl první list, ten zmačkal a vyhodil do koše. Zbylý kopírák s průklepákem odložil stranou. Další sendvič zrovna tak skončil v koši. Pak nějaký trojlist odložil vedle stroje, ještě jeden a další torzo opět letělo do koše. A tak to šlo celé odpoledne. Končilo to tím, že se soumrakem se Franta zahleděl do okna, sebral hromádku popsaných listů a faxem je odeslal do sportovní redakce v Praze. Ty ze šuplíku, pro pražáky okrajová venkovská záležitost, pak uplatnil v rozhlase. Tam si popovídal jednak s redaktory, hlavně však, prostřednictvím rozhlasových vln, tak se tomu způsobu vysílání dříve říkalo, se sportovními fanoušky (pokud si pamatuji, bývala to jeho středeční, tak trochu i srdeční, půlhodinka povídání si o sportu). Dá se předpokládat, že pro fanoušky ty chviličky rozhovoru s Frantou byl nezapomenutelné, protože byly především odměnou za to, že se do redakce, na pevnou telefonní linku, vůbec dovolali.
Potíž byla v tom, že okna naší špeluňky byla orientována na jihozápad. Takže, jak jsme zasedli ke svým strojům, zvláště v létě, slunce do nás pražilo plnou silou. Větrat oknem se nedalo, protože pod námi byly větráky kuchyně kantýny. Původně libou vůni smažených řízků, hranolků, ohřívaného guláše jsme brzy vnímali jako otravný smrad. Okna musela být zavřená. Osvěžit se kávou, čajem, minerálkou v prostoru připomínajícím mikrovlnou troubu a vyhřívaném odpoledním slunkem se míjelo účinkem. Potili jsme se jako dva čuníci na grilovacím roštu. Osvědčenou metodou „pokus omyl“ jsme se dopracovali k nápoji, který jediný nám pomohl překonat útrapy pondělního odpoledne a dopsat své zprávy. Pondělní odpoledne. Jedině a pouze. Mělo to jedinou nevýhodu. Do práce jsme přijeli auty, domů jsme se vraceli MHD. Tím nápojem byl totiž „bavorák“. A jedna sklenka nikdy nestačila, spíš dvě, tři, v množství jedné třetinky litru, fernet a tonik jedna ku čtyřem. Pro pořádek nutno podotknout, že to nebyly alkoholové dýchánky. Byl to boj o přežití „na výsluní“ a způsobilosti napsat a odeslat zprávy, které v úterý v poledne už nikoho nezajímaly (nedělní výsledky z regionu pro pondělní vydání celostátního deníku diktoval editorovi sportovních zpráv v Praze po telefonu rovnou ze stadionu, v pondělí pak psal komentáře, hodnocení, zajímavosti pro úterní celorepublikové zpravodajství ze sportu). Pro ročníky narození 2000 a více: zprávy jsme posílali po telefonních linkách, já je tiskl na jehličkové tiskárně, Franta ty svoje strojopisy z mechanického psacího stroje rval do faxu rovnou. Mobily nebyly, internet okupovali redaktoři se zprávami z regionu. Na sport (hlavně ten, s republikovým dosahem) se s tiskem občas počkalo, ale noviny do tří hodin ráno musely být vytištěné! A do pěti hodin ráno musely být na pultech trafik a prodejen tisku. Než ve fabrice začala šichta (6:oo hodin), chlapi museli být v obraze, jak který manšaft, hlavně ten jeho, v neděli hrál. A o přestávce se posuzovalo, hodnotilo, předkládaly se ty správné strategie (prohraných) zápasů.
Ale zpátky k Františkovi. Při jednom zvláště horkém odpoledni jsem se konečně osmělil a Franty se zeptal, co to vyvádí s tím psaním na hromádku, a do koše. „To máš tak“ povídá. „Já se přes týden sejdu s hráči, pohovořím s trenéry, a vůbec s lidmi kolem sportu. O víkendu pak zmáknu dva, tři fotbalové zápasy, nedejbože, aby byla nějaká atletická akce. V létě se při zápasech, na tribunách a ve smradlavých šatnách (dámy a citlivky prominou), potím jako čuně. V zimě to samé, s tím rozdílem, že u mantinelu od nohou mrznu, bunda teplo udrží tak akorát první třetinu, když si vezmu kožešinovou čepici, nevidím na hru. To se pak do té smradlavé šatny vyloženě těším. Aby toho nebylo málo, cestou do redakce se pak v autobuse opět potím jako to čuně. A to vše je pouhá kulisa těch rozhovorů, jak jsem říkal na začátku. Z toho všeho mám hlavu plnou čísel, rozhovorů, informací, někdy jen prázdných keců, a jako bonus bublinu u nosu z nachlazení. A tak, abych to přežil víceméně ve zdraví, případně z toho nezblnul, tu hlavu si vyčistím jen tak, že se z toho vypíšu. Co má hlavu a patu pošlu do centrály, zbytek vyhazuji. Oni si ty moje zprávy přeberou a do sportovního zpravodajství je buď zařadí, anebo taky nezařadí. No, a jak jsem řekl, bláboly házím do koše rovnou.“
Poznámka: František Huml, obránce a dlouholetý kapitán ostravského Baníku. V roce 1966 s B-týmem československé reprezentace odehrál 1 utkání. V roce 1976 s ostravským manšaftem získal ligový titul. V československé lize odehrál 167 utkání, a třebaže hrál na postu obránce, dal 3 góly. V evropských pohárech nastoupil v Poháru vítězů pohárů ve 3 utkáních, v Poháru UEFA 6 utkání odehrál. Fotbalový „důchod“ odehrál v nižších soutěžích, naposled hrál za VOKD Poruba. Původně jsem Františka „zneužil“ jako námět pro příběh fernetu. Ale při „lustrování“ jeho sportovní a novinářské kariéry (wikipedia) probleskla zmínka o tom, že zemřel. 3. července 2014. Před deseti lety. Budiž proto tato vzpomínka poděkováním Frantovi za chvíle, pocity radosti a hrdosti, které jako sportovec a novinář František Huml svým příznivcům, fanouškům, sportovnímu světu, umožnil a spáchal.
