Článek
V pojednání o alkoholu nemůže chybět domácí produkce. První povědomí o jeho domácí výrobě mám spojeno s havíři. To se prý v koloniích a ubytovnách horníků běžně pálila lavorovice, což by měla být kořalka, spíš ze dna lavóru sesbíraný kondenzát par ze zkvašeného ovoce, to jako optimálně, reálně však ze zkvašených brambor, chleba, obilí, cukru, snad i kvasnic. Prý se tomu říkalo stojedenáctka. Jako že za korunu kvasnic, za deset cukr a stovku pokuta za pálení načerno. O tom jsem ale pouze slyšel. Stejně platonicky jsem se se samohonkou setkal ve fabrice, kde jsme montovali rozvody pro měření tlaku a koncentrace plynů pro řádné fungování pecí, ve kterých se ze surového železa vařila ocel. A to měření nám po dokončení nefungovalo. Na rozvody plynů byly použity klasické měděné trubičky. Aby se nepoškodily, byly vedené chráničkami, ocelovými trubkami. Tam nebylo co pokazit. Zato v elektrických měřících obvodech byly stovky stovek spojů na svorkovnicích snímačů, měřících a vyhodnocovacích přístrojů. Znova a znova jsme kontrolovali schémata, zapojení vodičů, do obvodů pouštěli kontrolní signály, ale vše pípalo a blikalo podle zadání. Až na to, že celý ten měřící systém nefungoval. Pak kohosi napadlo, podívat se na signální rozvody plynů. A bylo po záhadě. Trubičky vedly od přístroje k ocelové trubce na jedné straně, na druhé straně od trubky ke snímači. Všechno bylo zdánlivě pospojováno, jak má být. Jenže při detailní kontrole jsme zjistili, že ty krycí ocelové trubky byly prázdné. Nějaký nezbeda nám ty měděné trubičky vyřízl a nám nechal jen nezbytně nutné kousíčky. Až při opakované montáži jsme načapali viníka, kterým byl jakýsi šikula, který z těch ukradených měděných trubek vyráběl chladiče pro domácí destilační mašiny na domácí pálenku, samohonku.
První fyzické políbení samohonkou mi zprostředkoval švagr. Na chalupě v horách se bavil různě, od řemeslných hrátek se dřevem v dílně, po pěstování ovoce a zeleniny, brambor zvláště. A pěstoval i rybíz a z toho rybízu vyráběl víno. Pro vlastní spotřebu, jak jinak. Jak už se to občas stane, jednu sezonu toho vína bylo více než obvykle, nebo spotřeba nějak pokulhávala, zkrátka ve sklepě byl plný demižon a nová sklizeň se blížila. Jako řádný hospodář se proto švagr rozhodl přebytek zužitkovat. Když koňak je ze zkvašených vinných bobulí, kalvados ze zkvašeného jablečného moštu, proč nezkusit vyrobit z toho rybízového vína pálenku. V kuchyni zabavil papiňák, v dílně vyhrabal kus měděné trubky (Ta už tam byla od předchozího majitele. To nebyla ta z fabriky!) a začal čarovat jak alchymista v pražské Zlaté uličce. A vyčaroval. Ve skleničce pod hrdlem trubičky se střádaly kapka ke kapce. Sžíravé sucho na patře úst, umocněné uhrančivými pohledy na nekonečně pomalu stoupající hladinu očekávaného moku, jsme střídavě svlažovali doušky kafe a do procesu vstupující suroviny, rybízového vína. To abychom připravili chuťové pohárky na skutečný somelierský zážitek. Během dvou, možná i tří hodin do skleničky nakapalo asi tak 2 cl kondenzátu nezměřitelné síly, chuti a kvality. Další pokusy švagr vzdal. Na běžnou spotřebu rybízovice by papiňák nestačil a do dalších experimentů se nechtěl pouštět. Ale zkusili jsme to a umíme to. A to množství vína se nakonec ukázalo být tak akorát. Do sklizně se tak nějak pomaličku spotřebovalo.
Skutečnou samohonku jsem poznal až v Rusku. Vysokoškolská kolej pulsovala svým standardním nonstop rytmem. Když se blížila půlnoc, Tolja, můj spolubydlící, mne vyrušil z přípravy na ranní seminář výzvou: „Učení bylo dost, jdeme gratulovat.“ A protože jsem nad sešity stejně usínal, podlehl jsem. Jednak to bylo více méně ve vedlejším pokoji, a hlavně proto, že jsou pozvání, která se neodmítají. Oslavencem byl další Tolja a slavilo se narození dcerky. Šťastný otec nám z láhve s jakousi exotickou etiketou nalil zlatavou tekutinu. Třikrát sto gramů a třikrát dokola: „Na zdraví dcerky!“ zněla první gratulace. „Na zdraví maminky!“ následovala druhá gratulace. „Na zdraví statečného otce!“ nemohlo chybět ocenění zásluh našeho hostitele. Slunce ještě spalo, když jsme se s mým spolubydlícím vydali na strastiplnou cestu do našeho pokoje. Vertikální polohu nám jistily rozpažené ruce klouzající po stěnách chodby. Brnk … jedny dveře, Brnk … dveře do kuchyňky, pozor schodiště! Ještě pár kroků rovně, otočka doprava, několik kroků vpřed a pád do postele. Ráno žádné bolení hlavy, jen mírné bezvědomí. To odchodu na přednášku nebránilo. Další ráno žádné bolení hlavy, jen přetrvávající mírné bezvědomí. To už bylo dlouho i na Havana Club. Až další den se oba Toljové přiznali, že nápoj měl s uvedenou značkou lihoviny společnou jen láhev a etiketu. Jádro pudla spočívalo v tom, že oslavenec se přiženil do Lotyšska. Z jedné strany Poláci, z druhé strany Rusové. A tak se doma pálí a pije líh, pro nezasvěcené a významné události zlehýnka naředěný, pro fajnšmekry dozlatova obarvený karamelem. A pak se má jeden divit, že ze tří skleniček střízliví tři dny.
