Článek
Rakovinu jsem vybral proto, že je zlomyslná. Neprojeví se hned. Neskolí člověka hned. Dává mu možnost uvědomit si, že udeřila. Některým dokonce dá naději, šanci, se jí zbavit. Ale nikdy nedá vědět, na jak dlouho.
Když člověk něco neví, něčemu nerozumí, nastupuje víra. Není podstatné, zda ta víra je spojena s pohledem na nebe, ke slunci, či zda při tom klečí, s čelem opřeným o zem, nebo medituje s pohledem soustředěným na svůj pupek.
Ta víra dokonce ani nemusí být spojena s religiozitou. Někomu stačí věřit v život jako vlastní existenci, jiný jako exkluzivní formu energie, někdo si víru personifikuje. Potřebuje mít vědomí, že je někdo nad námi, něco kolem nás, v nás, co řídí, nebo jen sleduje, naše konání. Nejeden klerik odložil kněžské roucho, nejeden ateista si přál být pokřtěna a mít pohřeb v kostele. Ve škole jsem měl spolužáka z Libanonu, který o sobě tvrdil, že je komunista, pravověrný muslim. Trošku chaos, zmatení pojmů, ale evidentně jakousi víru měl. Jakkoli podivnou.
A čas, který trávíme šarvátkou s tou zmíněnou zlomyslností, je zkouškou, jaká je ta naše víra. Můžeme být kosmopolitní nomádi, materialisté až do morku kostí, kterým je víra „šumák“, ale na Vánoce chceme být doma. V období chanuky chceme sdílet svou komunitu. Odkaz víry předků, tradice pohanských svátků a obřadů je v nás, ať chceme, či nikoli. Potkal jsem lidi, kterým rak tělo devastoval kousek po kousku. Jedni, opřeni o víru, to snášeli s pokorou, smutným úsměvem, se slzami, ale smířeni, že až to jejich pozemské trápení skončí, budou spaseni. Jiný víru zavrhl s tím, že nežije tak trestuhodně, aby jej Bůh trestal. Navíc takto! A to je ta zkouška. Zkouška čistoty naší víry. Čemu si myslíme, že věříme a čemu věříme skutečně. Já v tom mám jasno: „Bůh není. Ale je spravedlivý!“ (Jeden nikdy neví.)
