Článek
Ten názor jsem sdílel jen do té doby, než mne po jedné z nich poslal k jinému doktorovi, ten zase jinému, až jsem absolvoval úplnou štafetu lékařských vyšetření. A na konci byl operační stůl, kde mi vyřízli rakovinu i s kusem střeva.
Byl to takový kalup, že jsem se ani nestačil vylekat se. Až při následné léčbě, na kapačkách se čas nekonečně vleče, jsem se ptal sám sebe, proč zrovna já? Ale v podstatě to už bylo jedno. A protože příčinu už nezměním, tak nezbývá, než se rozhodnout, jak dál, jak „si ošéfovat“ následky. Truchlit a hořekovat nad tím, že mě žere rak, to nikam nevede. Jen to zvýší jeho apetýt. Ignorovat by se také neměl, protože ten prevít nikdy není sám a metastázy číhají na naši slabou chvilku. Respekt, to je správný přístup k soupeři. A tak jsme s doktorem přijali společnou strategii v boji o životní energii mého těla. Když jsem se ptal, zda své tělo mám dál trápit fyzickou námahou, či odlehčit, polevit ve svých aktivitách, doporučil mi, naslouchat mu. Cukry jsou pro tělo náročné na zpracování, tak sladká jídla nahrazuji zeleninou. Občas. Není to žádná hitparáda, ale raku se to prý taky nelíbí. Párek? Jen ve svátek. Uzeniny? Jen na narozeniny. „Zdraví, sílu, najdeš v sýru!“, je starý, a dosud platný, slogan. A ořechy navrch! Pivo, vodka, slivovice – „Máte raka. Nikdy více!“ děl starostlivý lékař. V tu chvíli jsem se zaposlouchal do řeči svého těla, jeho nesmělého šepotu a tlumočil naléhavou prosbu: „Aspoň číši vína. Na klidný spánek.“ „Rozhodně ne!“, nerozhodně děl ten moudrý muž, protože cítil, že nějakou neřest, radost ze života, by mi měl povolit. Protože radost je ta nejlepší terapie! To jsme už měli za sebou první fázi chemoterapie, tři týdny ozařování, šest týdnů chemy, pro změnu v tabletách. Opravdu je z toho člověku špatně po celém těle. Zvláště při ozářkách jsem „lezl po zdi“, nehty škrábal omítku, chtěl skákat z okna. Ale v kalendáři jsem měl velký červený puntík u dne, kdy všechno to kurýrování skončí. A skončilo. Bolesti odezněly, jizvy po operaci se zacelily. Opět jsem vnímal slunce na obloze, lidi kolem sebe, i těch pár (ne)zakázaných doušků červeného. A s tím se dá žít.
