Článek
Nutno přiznat, že od dob mých studií v Rusku uteklo mnoho vody. A od sedmdesátých let se i tam mnohé změnilo, včetně státní struktury a společenského klimatu. A jako u nás, ani tam se život nezastavil. Pro našince, povětšině v pozici turisty, který chce srovnávat, nejvíce změn, viditelných změn, se událo v obchodech. V dříve poloprázdných regálech je dnes k mání ovoce, zelenina, vše urovnané, svěží, pečivo vyskládané. Námi studenty oblíbený čaj „bajchovyj“, nebo indický, se slonem, jsem hledal marně. Jen Ahmad, Lipton, Pickwick, z místních značek dominoval Krasnodarský. Zmrzliny od Algida, pelmeni … asi šest druhů s různými druhy masa, případně masových směsí, i s mořskými plody, ty se zeleninou už snad ani nelze pojmenovat pelmeni. Regál s alkoholem? Jeden na víno bílé, metr široký, druhý na červené, metr široký. Mne zaujal ten třetí metrový regál. Na vodku, koňak, likéry. Mezi značkovými, tudíž drahými koňaky, jsem zahlédl láhev s vinětou, na které sice byl nápis vodka, ale dominovalo vyobrazení včelího díla a červené papričky. Jelikož včelařím a občas si namíchám domácí pálenku s medem, popadl jsem tu láhev a s pocitem vítěze vyrazil za přáteli. Jaké bylo mé překvapení, když u prostřeného stolu jsem se „vytasil“ s lahví medovice, medové vodky, či co to bylo … a byl za opilce. Pan domácí sice chlapům nalil uvítací aperitiv z „památeční“ karafy, děvčata však zlehka usrkávala vínečko a ta dívčí láhev vína padla, ale památeční karafa s vodkou zůstala napůl nedopitá. Později mi hostitel vysvětlil, že „chlapci“ dospěli a s chlastem, jakožto národním sportem, skoncovali. Faktem zůstalo, že ti hoši si nedali ani tu naši tradiční „do druhé nohy“. Naštěstí tradiční ruskou pohostinnost nezrušili. Snídaně na prosluněné terase, ranní kávička s plátkem veky, na něm šupinku másla, kolečko citronu s hromádkou červeného kaviáru, to dříve nebývalo ani ve snu. Přiznám se, že taková alternativa počátku nového dne mne uspokojila rozhodně více, než jakýkoli alkoholový dýchánek.
O svých peripetiích s vodkou jsem nedávno vyprávěl Freddymu, takto spolužákovi z vysoké školy. Popsal jsem mu radostné nadšení ze stylového nákupu medové vodky a studenou sprchu při její prezentaci ve společnosti skoroabstinentů. Taky jsem mu vylíčil pocity zklamání, když se mi tu vodku, s tou medovou vinětou, již nepodařilo v obchodě znovu najít a koupit jako suvenýr domů (tu první mi hostitel strčil zpátky do tašky a za deset dní mého turistického pobytu tak nějak padla na můj každodenní rituál budíček/večerníček). Freddy se na mne podíval tak nějak se soucitem. Načež začal vzpomínat, jak jsme na koleji slavili svátky, vánoce, silvestra, přeptal se, zda si pamatuji, jak se už „na škole“ vyhýbal tvrdému alkoholu. Podezříval jsem jej, že mne uzemní poznámkou, že ho ty moje patálie s vodkou moc nezaujaly a už vůbec nemůže říct, že by jej pobavily. Jak už to ale v životě bývá zvykem, všechno bylo jinak! Již jen ze setrvačnosti jsem dál vyprávěl o svých novodobých zážitcích, s mírnou nelibostí vnímal něco jako soucit, který mimika jeho obličeje vyzařovala. Pak jsem si však všiml i čertíků v jeho očích (děvčata na škole se o něm bavila jako o čertíkovi Bertíkovi). V průběhu mého, ve snaze pobavit, místy přímo zoufalého, monologu pomalu vstal, přišoural se ke kuchyňské lince, a z jakési upozaděné police vytáhl láhev … vodky s vyobrazením medového plástu a červené papričky na vinětě! Kdysi ji dostal jako dárek a jelikož tvrdý alkohol opravdu nepije, a vodku už vůbec ne, láhev čekala na tu správnou příležitost, na historku o její nedostupnosti. A tak se v jediném okamžiku naplnily tři osudy. Freddy se zbavil nechtěného dárku, já získal vysněný truňk a láhev našla spotřebitele, který její medovopapričkový obsah ocení s vědomím jakési výjimečnosti a kvality.
