Článek
Ne každé posezení u vína musí být tragické. Světlé chvilky laskavého seznamování se s vínem, jeho kouzlem, půvaby, finesami v chuti, barvě, pestrosti vůní mi nebyly odepřeny. Postaral se o to kolega v práci. Sdíleli jsme spolu kancelář, problémy a radosti pracovní i osobní. A protože Petr byl, a vlastně dosud je, chlapík společenský a huba mlsná, těžce nesl mou vinařskou negramotnost. Jal se mne tedy vzdělávat. Svátek, narozeniny, jakákoli příležitost se mu hodila k tomu, aby mi věnoval láhev moku kvalitního, sluncem vzdělaného. Jako on sám říkával: „Tu máš láhev vína, pro Tebe zbytečně dobrého.“ Co bych to byl za kamaráda, kdybych zůstal pozadu. Tak jsme se obdarovávali navzájem. Problém spočíval v tom, že naše pracovní úspěchy se tvořily v terénu, v obchodní síti našeho zaměstnavatele, tudíž za volantem auta. Výsledkem byla lednice, v průběhu roku úspěšně se plnící lahvemi vína, případně jinými dobrotami. Po zjištění, že ani Vánoce, ani novoroční svátky naši neustále se plnící lednici nevyprázdnily, jsme došli k závěru, že poslední šanci máme na narozeniny, protože je oba máme v lednu. Na den „N“ jsme přikoupili pár klobásek, několik plátků uzeného, misku oliv černých i zelených, kelímek sušených rajčat, hrudku sýra, přiměřené množství pečiva. Jen co jsme splnili pracovní povinnosti, dostavili se Petrův kamarád Dan a můj kamarád Pepík, neboli můj tatík, další s vínem spříznění gratulanti. Zde podbízí se vyprávění o převeliké pijatice, kde víno teklo proudem a my dopadli jak z řetězu urvané opice. Leč rozhovor plynul od časného odpoledne do pozdního večera, při vyprávění osobních zážitků i těžko uvěřitelných zkazek. I připlíživší se večer odvíjel se v poklidu, v rytmu střídmé degustace, od lehkých suchých vín k těžším archivním vzorkům, jež naše lednice uchovávala a které naše posezení uzavřely. Úkol dne byl splněn, do další dárkové sezony jsme šli s prázdnou lednicí.
P.S. Je to souvislost ne zcela související, ale místo konání exekuce obsahu naší ledničky v tomto vyprávění má své místo, má jistý půvab. Možná jen pro Ostraváky, možná i pro milovníky nečekaných souvislostí. Tatík za války pracoval v Závodech na zpracování dehtu, kterým se neřeklo jinak než U Ritkerza. Ta chemička totiž před válkou patřila firmě Julius Rütgers. Její sídlo se nacházelo v centru Ostravy, v budově postavené v stylu vídeňského klasicismu a neobiedermeieru. V paláci se nacházely kanceláře vedení firmy, v horních patrech bylo i několik bytů. Pak se tam usadil Český rozhlas Ostrava. Před rekonstrukcí mělo v budově kanceláře i pár „spřátelených“ firem, včetně té naší. A tak se stalo, že naše narozeninové posezení se sice odehrálo v sídle Českého rozhlasu Ostrava, ale s jistou literární nadsázkou „pařili jsme u Rütgersa.“
