Článek
Vánoce máme za sebou, závěr roku se kvapem blíží, což navozuje iluzi chvilky klidu, odpočinku, dává prostor pro rekapitulaci uplynulého roku, formulaci nových předsevzetí, např.: „Tak takhle už nikdy!“. To v případě, že se vám někde, něco v průběhu roku hromadilo a při vánočním úklidu vyskočilo v plné parádě, spíš hrůze. Ovšemže záleží jak komu, jaká má měřítka, jaká kritéria, jak je na tom s úklidem, řešením problémů, pořádku, čehokoli. A taky záleží na mantinelech! Od razantního „Teď, nebo nikdy.“ po smířlivé „Zítra je taky den.“ A vězte, že se to týká jak našeho bydlení, tak pracoviště, životního prostoru, a hlavně, stavu naší mysli. A proto je dobré si připustit, že každý problém si zaslouží řešení. Buď naší vlastní iniciativou, nebo spontánní, samovolnou, přírodní.
Velký úklid našeho životního prostoru se vyznačuje tím, že smetákem, hadrem, vysavačem zabrousíme i tam, kde se při běžném denním, týdenním, úklidu, z různých důvodů, ať už dostupnosti, nebo pohodlnosti, nedostaneme. A ten nepořádek se jednoho dne provalí a my jej uklidíme. Zpravidla při velké úklidu. Aktuálně máme za sebou ten vánoční, dříve se provozoval i tzv. jarní úklid. (Módní průpovídka, že Ježíš se narodil ve chlévě, takže uklízet netřeba, je sice zábavná, ale i v tom chlívě bývá jakýsi pořádek a řád.)
Velký úklid naší mysli spočívá v tom, že na nějaký čas, říká se tomu dovolená, vypneme každodenní povinnosti, rituály, dnes a denně opakované činnosti. Myslím, že na zjevné i skryté zdroje stresu, jako jsou svačinky, praní, žehlení, pracovní porady, „problémy“ našich dětí, partnerů, drobné nespokojenosti se sebou samým, stereotypy v životosprávě, na to vše běžný relax nestačí. Pokud tak neučiníme, nevypneme, máme na problém zaděláno. Pavučiny v zákoutích, prach v šuplících, nebo na místech běžně nedostupných, nějaké odložené a zapomenuté věci jsou zjevné, vidíme je. Signály hromadícího se stresu, nikoli. Ten se přihlásí sám.
Kupodivu na to pasuje i současný trend, slučovat. Mně se podařilo sloučit – dva v jednom – obě formy nepořádku. V životním prostoru mám „převěcováno“, čili kramárna, kam se podíváš. Tak nějak to vidím, dnes a denně to mám na očích, ale abych cokoli vyhodil? Ruka se nezvedá. Současně si uvědomuji i následný zmatek v hlavě, protože nevím, jak se té kramárny zbavit. Omezují můj životní prostor, byt není nafukovací, ale jsou to věci mého mládí, mých kamarádů, přátel, suvenýry z míst, kam se již nikdy nepodívám, připomínky …. vzpomínky. A ten vnitřní boj se plynutím času kumuloval, střádal, hromadil.
Teď mám „novou hračku“. Místo pořádku kolem sebe, řeším paket všelijakých prášků, kapaček, termíny terapií, protože stres si našel cestu, jak z toho ven. Naneštěstí tu nejpitomější. Na pořadu dne jsou doktoři a rakovina, protože stres je její spolehlivý spouštěč. Na terapiích, napíchnutý na kapačky, jsem měl dost času, abych si udělal pořádek v hlavě, zmapoval si, co mám a co chci mít, přehodnotil jsem priority. Kramárnu kolem sebe už neřeším. Vše půjde do pr … ávě tam, kam jsem, přičiněním lékařů, poslal i tu rakovinu. Došlo mi, že všechen ten balast kolem mne jsou sice zhmotnělé vzpomínky, ale jsou jen a pouze moje. Pro každého jiného to je jen hromada věcí.
