Článek
Když mne doktoři zbavili rakoviny, po úspěšně provedené operaci, vysedávání na kapačkách, „vystřízlivění“ po chemoterapii, jsem se tázal svého ošetřujícího lékaře, jak mám dále zacházet se svým tělem. Zda jej mám po prodělané léčbě šetřit, nezatěžovat, nebo naopak „dát mu zabrat“, aby se otužilo. Mám začít cvičit, aby se vnitřní orgány „propláchly“, imunita se zlepšovala, aby si tělo zvyklo na zátěž fyzickou i tlak mentální? Pan doktor se na mne MUDře podíval a sdělil větu, hodnou zaklínadla: „Naslouchejte svému tělu a čiňte, oč požádá.“
Pamětliv MUDre rady jsem, při běžných denních činnostech, občas podlehl svodům a v průběhu dne si na pár minutek dáchnul. Trochu mne to znervózňovalo, jako že nejsem fit, když musím v průběhu dne odpočívat, ale ošetřující lékař mne uklidnil. S ohledem na seniorský věk a stav, odpočinek dvakrát, třikrát během dne, je v pořádku. Tělo přece jen je lehce indisponované, léčbou strádalo a teď si potřebuje občas „srovnat hladinky“. Jenže příjemných dvakrát, třikrát časem nabylo na … po snídani, po procházce, po obědě, před spaním, no furt!
A tak vyléčen na těle, nově byl jsem tak trochu rozpolcený na duchu. Jak jinak hodnotit stav, kdy, v tělesné i duševní pohodě, si chci sednout k počítači, přečíst poštu, zapsat si pár moudrých myšlenek, když tu slyším takový tichý, jako vánek lehký, šepot: „Počítač počká, pojďme si lehnout, kanapíčko samotou strádá.“ Jindy zase chystal jsem se na procházku parkem, takovou tu zdravotní, vyvětrat se a otestovat fyzickou kondici, a opět se ozval ten vtíravý hlas, navádějící k zahálce. Zprvu mne to vylekalo. Přece jen na hlasy shůry moc nedám, jsem spíš pragmatik, na co si nesáhnu, to není. Nicméně, stalo se.
Málo toho, stále častěji jsem byl v situaci, kdy mé vnitřní já se chystá na nějakou příjemnou fyzickou aktivitu, procházku parkem spojenou s meditací, projížďku na kole a tělo mé … už dávno si na válendě lebedí, chvilky klidu užívá, s tím, že přemýšlet mohu i vleže. Občas mne to tělo nezbedné i venku zaskočilo, když při procházce na lavičce nás usadilo, pod záminkou, že není kam spěchat. Jindy zas, místo pěší túry, na zastávku autobusu mne odvedlo. Ale jednou to už to nezbedné tělo přehnalo. Lehce unavený po krátkém cyklovýletu za hranice města, jsem v klidu prospal celou noc a ráno se probudil kupodivu odpočatý, dobře naladěný, tak nějak celý v pohodě. Mentálně činorodý chystám se vstávat, když tu tělo jen tak mimochodem poznamená: „Proč vstávat? Do práce nemusíš, nic Tě nehoní a pod dekou je tak příjemné teplíčko.“ Snažil jsem se oponovat, že je ráno, že jsem zvyklý časně vstávat a ne v posteli se válet. Tělo však suše konstatovalo: „Proč vstávat, když nemusíme. A podívej se ven, jak je to pološero ponuré. Ty si lítej, kde chceš, fantazii na to máš, ale já zůstanu pod dekou. Vždyť jsme oba v důchodu. A MUDr. říkal, že mi máš naslouchat!“
To už zavánělo šikanou! S tím bylo nutno něco udělat. Zvláště když se svalovina mění na plandavý hadr a krátkodobý odpočinek během dne se stává ani ne tak příjemným, jako spíš nutným. Což už ani tělu nebylo po chuti. Nezbylo než zvážit okolnosti, mudre rady přečíst „znova a lépe“, nastavit pravidla. Závěr je ten, že šest dní v týdnu jsem šéf já, tudíž provozujeme procházky, návštěvy kamarádů a přátel, snažíme se být fyzicky aktivní a ten sedmý den, no co už, to šéfuje mé tělo. A jsme v pohodě oba, protože jakožto důchodci, víkend máme od pátku do pátku. A tak si žijeme v harmonii. Mé činorodé já a moje lenošivé tělo.
