Článek
Petr byl a je huba mlsná. Došlo to tak daleko, že už mu nevyhovovaly masové lahůdky kupované, ani kupované ve vybraných prodejnách, ani nabízené ve specializovaných lahůdkářstvích. Začal si je zkrátka vyrábět sám. Asi je vhodné zmínit, že velkou zásluhu na tom mají Valaši, jeho sousedé na chalupě. A Valaši to s masem umí. A nejen s masem, ale o tom až později. Začalo to zcela nevinně, klobáskami. „Když si je může vyrábět soused, proč ne já,“ prohlásil Petr srdnatě, získal „ověřený recept“, nakoupil správné suroviny a pustil se do díla. Celá ta klobásková alchymie, včetně uzení, se podařila, i když … jaký byl výsledek opravdu prvního uzení se už asi nedovíme. Ty co mi nabídl k ochutnávce, však byly jedlé, chutné, nemůžu říct že výborné, protože by zpychl. Ale nezbylo ani to střívko. První úspěch Petra povzbudil k výrobě dalších pochutin.
Na Valašsku není daleko od vlastních klobás k vlastní pálence. Takže znova a jinak: „ověřený recept“ znamená zajistit nezbytné vybavení pro uložení a zpracování kvasu a získat kvalitní suroviny. Bečky pomohli sehnat kamarádi, suchý prostor se stálou teplotou poskytl sklep na chalupě, zbývalo zajistit náplň do beček. Zlí jazykové tvrdí, že na Valašsku se „slivovice“ pálí zpravidla ze rži, brambor obilí, vlastně z čehokoli, je-li tam byť jen troška cukru. Nutno však přiznat, že nejčastěji se pálí z jablek. Opravdová delikatesa je pálenka z třešní, znalci a fajnšmekři nedají dopustit na hruškovici. Pokud se ale do beček naloží švestky, to pak jde opravdu o slivovici. Ta však jde výhradně pro domácí spotřebu. Na kurýrování neduhů v útrobách, v zimě ranní prcek na prevenci.
Naštěstí Petr má kdesi na Střední Moravě zahradu s několika ovocnými stromy, včetně švestek. Se sousedkou se dohodli, že mu zavolá, až švestičky budou zralé a vhodné ke sběru. Neuváženě jí také sdělil, jak s ovocem hodlá naložit. Takže když nastal onen dlouho očekávaný den „D“ a on přijel posbírat úrodu, stromy již byly očesané. Babka se nudila, a proto každou dozrálou a spadlou švestku sebrala a uložila do bečky, postupně do několika beček. Když nespadlo nic, zatřepala stromem. Petra zavolala, až když stromy byly holé, bečky plné. Sběr ovoce byl tímto vyřešen, ale vyvstal problém nový. Jak bečky, plné kvasících švestek, dostat do auta. A jak tu „živou“ substanci převézt na chatu? Nezbylo, než ve stavebninách koupit pytle na stavební suť a švestkový polotovar kbelíkem do nich „přesypat“. Švestky byly plné cukru, kvasný proces již byl nastartovaný a v pytlích úspěšně pokračoval. Jak později Petr vyprávěl, auto se brzy zaplnilo vůní švestek, z kufru se ozývalo podivné puf puf puf. Naštěstí jej nestavěla dopravní policie. Na chalupu dojel spíš rozchechtaný, než usměvavý, jednak od radosti, jaký poklad si veze a že jej vůbec dovezl, ale hlavně proto, že byl lehce ovíněn alkoholovými výpary od puf, puf švestek. Další líčení o zpracování zkvašených švestek je již jen rutina. Pomalu, v klidu nechat vykvasit, v místní pálenici si pohlídat teploty a „volty“ = procenta destilátu, výslednou pálenku nechat odvětrat a uložit. A jak již výše řečeno, protože Petr je huba mlsná, jak na klobáskách, tak i na slivovici si dává záležet. Laik by řekl, že jí bylo dost, ale stejně nezbylo, protože jak se na Valašsku traduje: Hodně slivovice? To se ještě nestalo. Nanejvýš tak akorát. Ale jen v případě, že v bečce už zase něco bublá.
Tady se hodí trošku odbočit. Asi jako když si dáte dobrou pálenku jako základ a pak si zakousnete kvalitní klobásku: „Třeba propláchnout trubky, aby si ta klobáska nemyslela, že ji sežral pes,“ jak s oblibou říkává můj švagr Paľo. Stalo se to v Brně, při jakémsi obchodním jednání o dalším osudu firmy. Volba jednací místnosti padla na vinárnu rodinného typu, což slibovalo ověřenou kvalitu jak v produktech, tak i v obsluze. “ … a něco od masa.“, doplnil Petr všeobecnou objednávku. Veselá paní kuchařka/majitelka přinesla hroudu masa, jakože z které části mu tu individuální svačinku má připravit. Petr byl rovněž veselá kopa a tak nabídku kvitoval s tím, že: „Jó, z toho by to šlo.“ Obchodní jednání probíhalo standardním tempem, atmosféru odlehčovaly kousky šunky, sýra, zeleniny na obložených mísách, pečivo. Asi po hodině paní domu přinesla kus masa, upravený jako roláda. Byla plněná slaninou, zeleninou, vajíčkem a vším co do rolády patří. A protože ostatní protagonisté jednání byli syti, protože zobali lahůdky z mís, Petr tu roládu, asi kilo masa plus náplň, spořádal prakticky sám. Na nevěřící pohledy „servírky“ však reagoval způsobem sobě vlastním: „Madam, ta roláda byla moc dobrá, správně poskládaná, správně upečená, ale stejně bych měl jednu malou připomínku. U nás v Ostravě, když servírujeme španělského ptáčka, tak ty roládky dáváme DVĚ!“
