Článek
Drsná forma onoho sdělení je dána, obsah se může lišit. Jako třeba že napsat knížku … je velice prosté, tvrdí Maruška, autorka několika desítek knih, povětšině beznadějně vyprodaných. Když jsem k ní chodil pro radu, loudil berličky, jak zachytit jakékoli vzpomínky, jak o tom napsat knížku, pokaždé mi řekla: „Napiš to tak, aby tomu rozuměla i Tvoje máma.“ Jenže povyprávět pár zážitků u kafíčka je jedna věc a zachytit vzpomínku jako příběh, ještě k tomu psaný, to je věc jiná. Ostatně, už samotný počátek mého psaní je tak trochu ujetý příběh.
Při jedné akci, typu „pánská jízda“ se synovec pochlubil, že má internetový blog, ve kterém komentuje současné i historické události, včetně rubrik o kultuře, historii, kuriozity, animal war. Některá témata mu připravovali kamarádi a příznivci. Mne oslovil s tím, že by uvítal pár příspěvků o Rusku sedmdesátých let, když už jsem tam pobýval na studiích. „Poskytli bychom, tak nějak, pohled zevnitř,“ říkal. Tak jsem mu pár historek sepsal a poslal. Jejda, ten mi dal. Jako správný mediální magnát, tak si zrovna říkal, mě sjel jako nějakého eléva, pisálka, dopisovatele do „Bobkových listů“. Prý, že těm mým blábolům neobětuje celý vysílací čas. Téma dobrý, zpracování ujde, ale je to dlouhé. A rovnou mi vpálil podmínku: jeden příběh, 1000 znaků strojopisu. Mé srdce „spisovatele“ krvácelo, když jsem seškrtával slova, věty, někdy i celé bloky textu, hledal jiné výrazy, jen abych se do té tisícovky vešel. Ale nakonec jsme byli spokojeni oba, já jako autor, synovec jako „vydavatel“, protože odstraněním zbytečných slov se podařilo vyloupnout jádro příběhu.
Kamarád Dan, svého času fotograf celostátní informační agentury, byl stručný. Námět dobrý, chyby shazují sdělení. Mé fotografické výtvory si prohlédl, za ty povedené mne pochválil, a pak … mi na nich ukázal všechny „rezervy“ v kompozici, světle, ostření, úhlu pohledu, kterých jsem se při focení dopustil. A kterých bych se měl příště vyvarovat. Neradil jak fotit, ale poradil, jak nefotit! Dobrá rada nad zlato.
Když jsem se Jirkovi chlubil „maketou knížky“, kterou jsem si chtěl nechat vytisknout, pochválil jenom obsah. Písmo? Nevhodné. Kapitoly. Proč? Fotky? Dobrý! Ale příběh má být v tom obrázku, ne na něm. Prach z negativů a škrábance retro atmosféru nenavodí. Tak nezbylo, než text upravit, seškrtat, jinak seřadit, fotky znovu naskenovat a s pomocí editoru vyčistit.
Myslel jsem, že češtinu zvládám. Stejně mi Zdenka, svého času korektorka v celostátním deníku, napsala, že než si příště dám něco tisknout, ať jí ten text pošlu, že mi to trošku učeše. Přece jen i samizdat si zaslouží být bez gramatických chyb.
A stejně, Maruška, ta spisovatelka v úvodu, mě docela vyvedla z míry. Knížka – dobrý, téma, obsah, zajímavé, ale ty jako autor nikoho nezajímáš. To byl verdikt, který uzemnil mé spisovatelské ambice, hlavně objektivně posoudil moje (mizivé) šance prosadit se na literárním kolbišti. Když jsem totiž usiloval o knižním vydání svých příběhů, nijak výrazně mne nepodpořila, spíš se tématu vyhýbala. Tak jsem to vzdal. Když pak za covidu začaly vycházet knížky, které z přebytku volného času napsali herci, zpěváci, sportovci, s mírným pocitem ukřivděnosti, uražené pýchy, jsem Marušce připomněl, že některé z nich mají dokonce i formát totožný s tím mým – fotka plus příběh. A tehdy padl onen drsný, ale pravdivý verdikt. Těch pár kamarádů, přátel, bývalých spolužáků a lidiček kolem mne by si mé příběhy snad i přečetlo, ale pro vydavatele by to byla charita. Asi jako když v Černých baronech vojín Voňavka odpovídá poručíku Hamáčkovi: Protože proč? Protože mne nikdo nezná.
Ale asi jsem se od těch svých kritiků přece jen něco přiučil. Když teď píšu na Seznam Medium, mám čtenost, lajky, pár pravidelných čtenářů, pár sdílení, i komentáře se dají dohledat. Takže to vypadá, že ty moje příběhy si sem tam přece jen někdo přečte a sem tam někoho i zaujmou, přimějí reagovat. Ale bez těch „dloubanců“ od kamarádů, kteří mi na rovinu řekli: „Děláš to blbě,“ bez těch by se to nejspíš nepodařilo.
