Článek
Osobně jsem se s ním setkal při natáčení filmu Sedm dní hříchů, kde hrál jednoho z party gardistů. Při natáčení jsme měli každý svoje starosti, ale při pauzách nebylo lze jej přehlédnout. V zázemí filmového štábu měl svoje místečko, kelímek s kávou a suitu posluchačů. Moc toho nenamluvil, ale svými poznámkami spouštěl výmluvnost svých spolustolovníků, kteří se předháněli, kdo dá lepší historku. Jinak jsem Norberta znal spíš jako televizní divák a z místních zpráv o dění v kultuře. Bo Ostravaci oba. Asi před rokem mi známá, známá spisovatelka, navrhla, abych o Norbertovi Lichém napsal knížku. „On je teď docela vidět, dostal Thálii, tak by to mohlo vyjít. Ale já to z Prahy mám trochu z ruky a ty bys to psaní taky zvládl.“ povídala. Zvládl, zvládl. Ono se to řekne „napiš knížku“, ale je rozdíl psát do šuplíku, případně samizdat pro pár známých, a psát pro vydavatele. O někom. Ale byla to výzva. Oživil jsem kontakty na lidi ostravské kultury znalé, zmobilizoval své kulturní nevědomí, sociální a jiné informační sítě. A takto ochytřen vyrazil za Mistrem. Podle očekávání se udál spíš monolog, ve kterém jsem Mistru nastínil svůj záměr, zachytit jeho vzpomínky, úspěchy a vše, co by jeho příznivce mohlo zajímat. On ten nápad akceptoval přikyvováním hlavy. Pak ale řekl tu nešťastnou větu: „A není to brzo?“ Na to se těžko hledá motivační odpověď. Ale jako titulek pro onu knížku to bylo dokonalé! Na tom jsme se shodli. A dohodli se, že si zavoláme. A pak přišly svátky a po svátcích leden 2024. Norbert Lichý zemřel.
A tak mi zbyla jen parafráze. Když o lásce se říká, že „Nikdy není pozdě začít.“, u vzpomínek by se dalo říct, že „Nikdy není brzy vzpomínky zaznamenat“.
