Článek
Děj filmu Sedm dní hříchů se odehrává v českém pohraničí. Na příběhu dvou mladých lidí prezentuje složitost mezilidských vztahů, vyhrocených v atmosféře konce války, ilustruje peripetie odloučení a návratů. Ve filmu se proto odehrálo několik dramatických scén. Jednou z nich byla svatba hlavních protagonistů příběhu, české lesníka Olšana a německé dívky Agnes. Natáčelo se v lokalitách mezi Šumperkem a Králickým Sněžníkem, převážně v okolí Králíků. Kulisou svatební veselice byl kostel kláštera na Hoře Matky Boží, kopce a údolí, horská krajina Jeseníků.
Jako pomocník asistenta produkce jsem měl za úkol najít, přinést, zařídit, opravit … plnit přání a potřeby členů filmového štábu. A tak se stalo, že při sestavování tanečních párů si režisér přizval také mne. Přidělil mi fešnou děvčicu, a že budeme, s dalšími asi šesti páry, simulovat svatební veselí s tancovačkou. Bezva příležitost se předvést i jako herec (!), neboť taneční parket byl v záběru dvou kamer. Start mé hvězdné kariéry však skončil hned při první zkoušce taneční scénky. „Tam ten vysoký, s tím kloboukem, je moc nápadný. Bourá mi kompozici obrazu,“ ozvalo se od kamery. Tak jsem šel z kola ven, přesněji, mimo taneční parket, a tím i mimo záběr. Načež mi režisér nabídl, že bych mohl, coby důstojný svatební host, sedět v čele svatebního stolu. Ten byl sestaven do podkovy, takže na jeden konec jejího ramene mne usadil. Přímo proti kameře, která snímala hlavní scénu! Zůstal jsem sedět, jako bych i s tou židlí zapustil kořeny. Načež po pár minutách přišel pomocný režisér, že by mne rád viděl mezi mládeží, jako že si starý chlap, svatebčan, povídá s omladinou.
Kořeny nekořeny, mazal jsem na druhý konec podkovy. A pak mne šoupli mezi starší svatebčany: „Jó ta dnešní mládež, to není, jako my byli …“ a podobné moudré řeči jsme vedli. Z celé svatební tancovačky ze mne ve filmu nakonec zbyla jen bezejmenná silueta na okraji scény, zahleděná do panoramatu hor, s vrcholem Králického Sněžníku na horizontu.
Dalším obrazem pro natáčení byl přechod od svatební veselice k standardní vesnické rvačce. Což byla další dramatická scéna filmu, navazující na tu svatební. Pro mne to byla jedna z několika excelentních příležitostí nahlédnout profesionálům, tak říkajíc, pod pokličku. Tak třeba když nevěsta jednoho z rváčů praštila flaškou od kořalky po hlavě. Chudák kaskadér, pomyslí si soudný divák. Někde jsem četl, že veškeré sklo, i ty velké vitríny restaurací a obchodních salonů, jsou ve skutečnosti z cukru. Takže i ta láhev i ta hromádka střepů, co z ní zbyla, byla jen cukrová skořepina. Zážitkem bylo, vidět „při práci“ partu kaskadérů v akci takříkajíc naživo, jak se mydlili. Židle, půllitr, stůl, svetr i s chlapem, obrazně řečeno, vzduchem lítalo vše, co nebylo přibité. A jak pokračovala moje herecká stáž? Po zhlédnutí filmu jsem nakonec tomu pomocnému režisérovi v duchu poděkoval. Chlapíka na židli u stolu, kde jsem původně seděl já, totiž v úvodu rvačky od hlavy k patě slijí pivem.
