Článek
Večeře by se hodila. Byli jsme uprostřed natáčení filmu, na lokacích utopených v Jeseníkách kdesi v kopcích nad obcí Králíky. Bylo tam chladno, mokro a všude do kopce. S fyzickými silami to už začalo být ouvej, začali jsme brát z rezerv. Aby toho nebylo málo, tvůrci se nám začali rozcházet v názorech. Jednu vizi měli filmaři z Prahy, jinou autor námětu Josef Urban, jinou režisér Jiří Chlumský, jen scenárista Dan Krzywoň trval na původním projektu a natáčecím plánu. Taky proto, že držel kasu a ta hubla rychleji, než se předpokládalo. Jako asistenti produkce jsme proto se Zbynďou dostali za úkol „dole ve městě“ najít nějakou restauraci, kde by se mohl sejít realizační tým a u večeře zhodnotit, jak daleko jsme s plněním plánu natáčení a jak postupovat dál. Náš úkol se velmi brzy změnil na bojovku. Zádrhel byl v tom, že některé profesní skupiny z místa natáčení odjely o něco dříve, protože měli splněno. A osvědčené restaurace stihli obsadit. Jako dva flamendři jsme šli od jedné restaurace ke druhé, od hospody k hospodě, ale vždy s výsledkem, že ji už obsadila parta stavby nebo rekvizitáři, tichá společnost komparzu, veselá parta kaskadérů či jiné profese. Restauraci s volnými místy ne a ne najít. A pak se smůla unavila, štěstí se usmálo. Ven z náměstí, ve vedlejší uličce, jsme minuli obyčejný barák, dva, tři schody k běžným vchodovým dveřím, vedle takové větší okno, na restauraci nic moc. Ale na chodníku stála cedule s nabídkou vín a domácích uzenin k zakousnutí. To nás zaujalo. Usoudili jsme, že džbánek vína a kousek sýra, domácí klobásky, by mohly v rozhádaném realizačním týmu nastřádané napětí uvolnit. Úzká chodba nás zavedla do nitra domu. V jeho středu se otevřel prostor, kde klenutý cihlový strop a z kamenů poskládané opěrné sloupy, vytvořily labyrint kójí se stoly a lavicemi. Narazili jsme na opravdovou tavernu, balkánskou hospodu! Po krátké konzultaci s číšníkem, ohledně možné obsluhy asi deseti lidí, jsme se spokojeně usadili a vyslali šéfovi zprávu o splněném úkolu. Netrvalo dlouho a s Petrem, výkonným asistentem produkce v čele, se začali trousit i další členové filmového štábu. Spolu s jídelními lístky číšník přinesl i pár džbánků s vínem, mísy se sýry. Teplá večeře a pohodové prostředí způsobily, že se rozjela veselá zábava. Jen Pepa a Dan seděli proti sobě, ale na rozdíl od uvolněné společnosti, se tvářili jako dva kakabusové. To už mezi námi seděl i majitel restaurace, který když zjistil, že dorazili filmaři, se o nás začal starat osobně. Ti dva mu ale zjevně vrtali hlavou. Stůl plný dobrot, poháry plné, sám přinesl dva půlmetrové talíře se sýry a klobáskami, a ti dva nic. Začal se vyptávat, proč jsou tak zaražení, vyzvídal, jaká je jejich pozice v partě, se kterou přišli. Když zjistil, že to jsou autoři filmu, a že se rozhádali, a že hrozí, že natáčení stopnou, přisedl si k nim a začal do nich hučet, jak do starých kamen. Asi po čtvrt hodině se natáhl pro džbánek, nalil tři sklenky. Ti tři si pak přiťukli, kývli hlavami a připili. Načež se Pepa s Danem, načepýření jako dva kohouti, zvedli, přesedli si k vedlejšímu stolu a cosi spolu mudrovali, hudrovali. Po další čtvrthodině odešli. Následující den filmování pokračovalo. S drobnými obměnami, ale natáčecí plán se splnil. Později se šuškalo, že ten majitel restaurace byl jakýsi chorvatský plukovník, který se v Králíkách schovával. A já si domyslel, že těm dvěma „hezky po vojensku“ vypláchl žaludky v tom smyslu, že mají odpovědnost ne za film, jak si oni myslí, ale za lidi, které do toho cirkusu zatáhli. A hučel do nich tak dlouho, až se ti dva dohodli.
Film Sedm dní hříchů byl zdárně dokončen, uveden do kin a posbíral i několik nominací a filmových cen. Kdo ví, jak by to vše, celé natáčení filmu, dopadlo, nebýt večeře U Chorvata.
