Článek
Pojem epizoda je zde podstatný, nejde mi totiž o maniakální psychózu, ale stav který se nejspíše vyskytuje u takzvané bipolární afektivní poruchy (BPAD, dříve maniodepresivita) jako protipól (bohužel častějších) depresivních epizod.
Diagnózu BPAD jsem si vyslechl po velmi dlouhé době mnoha let putování mezi psychiatry a psychology, terapeutickými skupinami i nemocničními pobyty. Na omluvu terapeutů ale musím říct, že ono se to do této podoby vyvíjelo postupně. Deprese byly jasné, ale mánie, či spíše hypománie (slabší verze) se přidružovaly později. Navíc, nepoučen, jsem je mohl zaznamenat i dříve, ale prostě jsem je nepoznal.
Když se řekne „maniak“, nejspíš se vám vybaví poněkud přenesený význam: někoho, kdo je „posedlý“ nějakou činností, případně se chová extrémně či neobvykle. Mánie se ve skutečnosti definuje trochu jinak. Protože nechci zabředávat do odborných pasáží, které si může každý někde najít, popíšu vám, jak se to projevuje u mně. Cítím nějakou potřebu to někomu sdělit. Třeba i proto, že se vám to možná děje taky a působí vám to nepříjemnosti; přitom je to, do určité míry, léčitelné. Jasně taková záležitost je velmi individuální – ale zároveň jsou tam i jasné společné znaky.
Takže do toho. Začíná to tím, že se budíte ráno v půl páté. Nějakou dobu zkoušíte znovu usnout, ale marně, hlava už chce být aktivní, přestože tělo je proti. Pak se přidá fyziologie – srdce naběhne do vyššího pulsu – a ležet už nejde. Tak tedy vstanete, nasnídáte se, a hlava začne šrotovat, co všechno by se dalo dnes dělat. Možnost je jít hned do práce nebo jít se psem. To druhé je určitě lepší. Doma nechcete rušit ostatní hlučnou činností. Dobrá, tak tedy jdete venčit a když přijdete, tělo už je konečně kompatibilní s mozkem – doběhlo ho v připravenosti na ten den. OK, takže jdete do práce a hlava začíná mít přetlak. Naskakují vám všechny činnosti, které jste v době deprese odkládali, a chcete je vyřešit všechny nejlépe hned.
Pak se trochu zklidníte, když začne rutina: děláte obvyklé činnosti, jdete na oběd. Máte pocit, že potřebujete s každým prohodit pár slov, přestože se jindy jenom pozdravíte. Mluvíte rychle, máte pocit, že jinak byste zapomněli, co chcete říct, protože myšlenka jedna hned vytěsňuje druhou. Pracovní doba končí, jdete domů, a dumáte, co se dá ještě dnes udělat. Na odpočinek vůbec nemyslíte, alespoň první dva týdny epizody.
Co dál: plánujete. Sobě i ostatním: dovolené, nákupy, malování, stěhování (!). Přitom se potlačuje seberegulace a snižuje vnímání rizika i při činnostech, jako jsou finanční transakce. Naletíte podvodníkům, uděláte to, co byste jindy neudělali, protože byste si to velmi dobře rozmysleli.
Jak mánie pokračuje, začínáte být nepříjemní svému okolí, které pozná změnu vašeho chování. Ze začátku jste se cítili skvěle – ten příval energie, euforie – to je přece tak jiné, nežli deprese ! Ale třetí týden už tělo začne protestovat, fyzická energie dochází, protože nemáte dost spánku ani odpočinku. Chcete odpočívat, ale nejde to. Tak to tedy táhnete dál a doufáte, že to brzy skončí. A ono to skutečně skončí. V mém případě asi po měsíci.
Chcete, aby se to opakovalo, nebo nechcete ? Co s tím až to příště přijde ? Ta energie, ta spousta vykonané práce, to je přeci výhoda. Váháte, jak o tom promluvit s psychiatrem. Co když vám bude chtít dát nějaké tlumivé léky ? Stejně trvá aspoň týden, než poznáte, že mánie je tu. Léky na tyto choroby zabírají většinou po delší době, pokud to nejsou tlumivky typu Neurol nebo nedej bože opiáty. Takže to s ním proberete, ale měnit nic nechcete, protože další manická epizoda přijde (jak doufáte) zase za dlouho. Musíte se teď soustředit na boj s depresí a úzkostí, které možná přijdou. To je to nejdůležitější. Pokud se mánie vrací pravidelně, alespoň už víte, co to je, poznáte to. I když je těžké nepodlehnout přívalu energie a myšlenek, s každou další epizodou jste připravenější a už máte nějakou trochu brzdu. Ale není to snadné, mánie zatěžuje člověka jako ho zatěžuje deprese, i když přece jen trochu méně. Nakonec strašně chcete být “normální”: nemít ani mánie, ani deprese . Ale je to jen přání, vyléčit se z toho moc nedá, alespoň zatím to tradiční medicína moc neumí – ve smyslu, že by potlačila celou BPAD, ať už pomocí léků nebo psychoterapie. Alternativní přístupy jistě existují – meditace, ozdravné pobyty s jógou atd…
Zajímalo by mě, co komu z toho pomohlo - opravdu.
