Článek
Následujme vyprávění z prvního příspěvku :
Pavilón 3
Po zhruba týdnu na jednadvacítce jsem byl přeložen na pavilón 3, takzvaný „psychoterapeutický“. Ja bych spíše řekl „tréninkové středisko“… Svým pevným režimem trochu připomínal pionýrský tábor [Pro mladší čtenáře: 3týdenní dětský letní tábor s tuhou disciplínou. Nástupy v pionýrských krojích. Pochodová příprava. Ranní rozcvička a soutěže v pionýrské (socialistické) připravenosti.] Tuhá disciplína a denní režim měl zřejmě pomáhat zvládat pacientům deprese. Na mě to nezabralo. S nástupem na trojku jsem byl okamžitě zbaven kouzelných Modrých kapiček, což byly rychle nastupující obdoba Neurolu a což, jak si můžete představit, muselo nutně způsobit prudký pád. Jenže Modré tu byly zapovězeny – neodpovídaly by zdejšímu krédu: „Vyhrabej se z toho sám“. Ani když jsem asi po měsíci pobytu na trojce psychicky neunesl návrat z nedělní návštěvy domova a dostal záchvat podobný tomu, jenž mě na začátku dostal do sanitky, nechtěly mi sestry stůj co stůj Modré dát. „Tak co jste se tu naučil? Snažte se to dělat! Jděte se projít do parku ! Počítejte okna v pavilónech!“ Jenže proč mi s tím nepomohly ? Věřím, že zklidnění může být snad navozeno i terapeutem – jenže to sestry neuměly. Teprve když jsem se z „procházky“ vrátil ve stále stejném stavu, konečně mi Modré daly.
Po příchodu jsem byl krátce uveden do obrazu, jak pobyt zde vypadá. Na stole ve velké dvoraně bylo také několik stran pokynů. Časem se ukázalo, že kromě těchto oficiální pokynů a pravidel existují ještě pravidla nepsaná, nicméně přísně dodržovaná. Dozvídal jsem se je buď pokoutně od déle pobývajících spolupacientů, nebo náhodou od terapeutů, došlo-li na tu kterou situaci.
Režim dne
Některými časy si nejsem úplně jist.
7:00 budíček
7:30 rozcvička
8:00 snídaně
8:30 ranní léky
9:00 ranní komunita
9:30-11:00 individuální konzultace psychiatr/psycholog
10:00 terapeutické skupiny nebo dopolední dílny
12:00 oběd
13:00 odpolední dílny
14:30 progresivní relaxace
15-17 osobní volno, na propustku i mimo areál
18:00 večeře
20:00 večerní klub
21:00 autogenní trénink
22:00 večerka
Za účast na většině těchto aktivit se dávala razítka do karty, s podpisem příslušného zodpovědného člověka. Jednou z idejí trojky zřejmě bylo, že deprese je převlečená lenost a lékem na ni je neustálá aktivita, dodržování přesných časů a plnění aktivitních kartiček. Deprese není převlečená lenost. Lenošící člověk je ve svém lenošení spokojený, má přitom pocit, že kdyby chtěl, tak by konal, ale momentálně se mu nechce, a je to tak dobře. Depresivní člověk strašně chce, ale nemůže. Brání mu v tom naprostá absence psychické a někdy i fyzické energie a motivace a zmatení mysli. Nás poněkud starších, než byl průměr Trojky, mohlo zle ovlivňovat i vykořenění ze zavedených zvyků a domácího prostředí. Pravda, bylo zde dost pacientů, jejichž prostředí bylo evidentně toxické a ti byli rádi, že tu jsou.
Takže chodilo to takto:
Rozcvička
Byla vedena vždy jedním z pacientů, který toho byl schopen. Kupodivu, ze všech třech, které jsem zažil, byli schopní všichni. Po probdělé noci se mi do rozcvičky moc nechtělo, ale snažil jsem se. To se nedá říci o některých spolupacientech, kteří si prostě lehli na karimatku a pokračovali ve spánku.
Ranní komunita
Konala se v uspořádání velkého oblouku tvaru U tvořeného pacienty a naproti nim seděl aktuálně sloužící terapeutický tým. Každý byl postupně vyzván, aby odpověděl na sugestivní dvouotázku „Jak se máte a co důležitého můžete říci o včerejšku ?“ Teprve po velmi dlouhé době jsem pochopil, že správná odpověď je „Mám se dobře a včera se mi líbila truhlářská dílna/večerní klub/procházka atp.“ To byla většina (ne zcela pravdivých) odpovědí . Odpověď „není mi moc dobře“ totiž zakládala na další podotázku „A proč Vám není dobře ?“ na kterou nikdo odpovídat nechtěl. Jenom můj, zde zcela zbytečný, smysl pro pravdomluvnost mi nařizoval odpovědět něco blíže pravdě. Nevěděl jsem však co, a proto jsem se snažil zařadit na kraj U-čka, kde byla největší pravděpodobnost, že budu mít více času na vymýšlení odpovědi. Zcela zbytečně jsem se trápil. Stačilo řict to samé, co většina ostatních.
Individuální konzultace
Musely se nahlásit nejpozději do snídaně. Ústně (skoro bych řekl pokoutně) šířené pravidlo říkalo, že nárok má každý jen jednou za týden. Dozvíte se to teprve, až když chcete víc. To mi připadlo velmi podivné. Pro pavilón, kde by měla probíhat intenzivní pyschologická terapie, naprosto nedostačující.
Terapeutické skupiny
Konaly se třikrát do týdne. Byl jsem přidělen do skupiny obsahující 8 žen a mě. K tomu, co se tam řešilo, jsem se neměl jak vyjádřit, k mému monologu taky skoro nikdo. Největší práce (a obrovský stres) byl, když jsem musel zdůvodňovat, proč chci odejít, poté byl přesvědčen, ať to nedělám, výsledkem bylo prodloužení agónie o další dva týdny. Když jsem nakonec podal revers, udělal jsem to tak, aby to vyšlo do „skupinové pauzy“. Z asi šesti delších skupin, které jsem za život absolvoval, byla tato nejméně přínosná, až neúnosná. Vystresovaný terapeuty mě ani nenapadlo zkusit požádat o přeložení do jiné skupiny. Třeba by to vyšlo, kdo ví.
Dílny
Dopolední nám byly většinou přidělovány, ale za nějaký čas jsem zjistil, že si lze vybrat i jiné. Můj první pobyt se ale odehrával během letních prázdnin, a proto bývaly některé dílny (většinou bez předchozího oznámení) na 1-4 týdny uzavírány.
Prezence se potvrzovala razítkem terapeuta do papírové knížečky. Po počátečních pokusech v papírenské dílně, která nám bývala pravidelně jaksi přidělována, jsem se pokusil hledat sám. Vzhledem k mému velmi omezenému výtvarnému smyslu, velmi rychle jsem vyloučil keramiku, malování a podobné věci a zaparkoval v truhlářské dílně. Říkal jsem si totiž, že se dřevem jsem přeci jen už něco dělal a taky je to jakási „chlapská“ práce. Jenže tady se nevyráběl nábytek nebo plaňky k plotu. Pokusil jsem se vyrobit jakýsi umělecký předmět. Když jsem jej už počtvrté brousil, něco se ve mně zlomilo, a odešel jsem, zanechaje polotovar svému osudu.
Ale nakonec se mi přece jen něco povedlo – vyrobil jsem proutěný košík. Byla to uklidňující práce, i když trvala dlouho, neboť podvakráte jsem se strefil do termínu, který měl zadaný jiný pavilón, a tím jsem byl odkázán až na další týden.
Teprve při svém druhém pobytu jsem našel něco, co mi vyhovovalo – klub s možností hrát hry, chodit na počítač nebo se účastnit jazykového kurzu.
Spoluspráva
Jakási forma spoluřízení, která se dost lišila mezi Jednadvacítkou a Třináctkou na jedné straně, a Trojkou na straně druhé. V prvních dvou případech se týkala jediného pacienta, jehož hlavním úkolem bylo sbírat od spolupacientů přihlášky k zítřejším pohovorům s lékařem, psychoterapeutem, sociální pracovnicí (peníze). Na Trojce se spoluspráva propůjčovala skupině asi třetiny všech pacientů a „funkce“ každý týden rotovaly.
Byli mezi nimi:
- hlasatel nástupu na rozcvičku/snídani/léky/komunitu/oběd/relaxaci/večeři/klub/relaxaci
- cvičitel rozcvičky (opravdu toho někteří spolupacienti byli schopni)
- připravovač čaje a horké vody na kávu
- dva nosiči přepravek s nespotřebovaným jídlem na zadní dvorek
- obsluha CD přehrávače
- uklízeči venkovních schodů a „posezení“ (zde se jednalo hlavně o posbírání vajglů)
- uklízeči společných prostor
- a samozřejmě předseda a jeho zástupce. Jejich povinnostmi bylo ráno přepsat seznamy těch, kteří se hlásili k lékařce či psycholožce (záměrně zde píši ženský rod, neboť Trojka byla co do terapeutů téměř zcela femininní), poté podat hlášení terapeutickému týmu, ještě jednou totéž vykonat na komunitě, večer vést klub a dohlížet na ostatní spolusprávníky, zda konají svou službu.
Ačkoliv služby měly po týdnu rotovat, já jsem vykonával v podstatě stále funkci nosiče přepravek. Džentlmensky (a správně) totiž bylo určeno, že tato důležitá funkce bude vykonávána dvěma muži. Jejich počet na pavilónu ovšem neustále klesal, takže z původního počtu sedmi jsme zbyli dva, a měli tak nosičskou funkci dopředu předplacenou.
Asi po pěti týdnech se na mě dostala zástupcovská funkce. Bohužel, po několika týdnech bezesných nocí a neustávajících úzkostí jsem absolutně nebyl schopen ji vykonávat. Když tak dlouhou dobu usínáte mezi jednou a druhou po půlnoci a probouzíte se ráno v pět, přestane vám sloužit i ten zbytek mozku zpracovávající rutinní záležitosti typu malé násobilky nebo rozepsání návštěv u terapeutů.
Cigarety, káva a další požitky na Trojce
Stejně jako na jednadvacítce i tady byl obchod s cigaretami a vysedávání s kuřáky mnohdy jediným způsobem, jak kontaktovat spolupacienty. Smělo se kouřit jen venku, což se také ve velkém dělo a cigaretové sněmy měly svou vlastní psychoterapeutickou vlastnost, která byla nekuřákům uzavřena, nechtěli-li společně dýchat zbytkový kouř.
Káva byla samozřejmě pouze z vlastních zdrojů. Později na Třináctce se káva konala tím způsobem, že v určenou hodinu (2× denně) zájemci zanechali hrnečky s rozpustnou nebo mletou substancí na příslušném místě a ty pak byly hromadně zality, pročež každý si vzal svůj hrnek (Abdul vždy okamžitě zavětřil, když jsem otevřel nádobku s rozpustňákem, a škemral o kafe). Láďa pak vymyslel způsob, jak si dát kafe i mimo tuto proceduru. Jednoduše zalít teplou vodou z kohoutku – proč ne, jedovaté to není. Majetnější našinci pak mohli chodit do kavárny, která se v areálu nacházela, nebo k automatům na hlavní vrátnici. Nutno příznat, že obojí ale bylo dost daleko.
Dobrovolný odchod z pavilónu Tři pro mě nebyl jednoduchým útěkem. Byl jsem nucen vysvětlovat důvody svého odchodu na své terapeutické skupině. To s sebou neslo i prosby spolupacientů, abych to nedělal, a nahlodávalo mé přesvědčení, že tady nemám co dělat.
Návrat domů jsem ovšem nezvládl a tentýž den skončil znovu na jednadvacítce. Tam mě dali docela rychle dohromady a já potom pokračoval denním stacionářem jinde. Následující rok jsem do toho ale spadl znovu.
