Článek
Mému přijetí předcházel 3-týdenní pobyt v jiné nemocnici. Soudě podle její pověsti by člověk čekal kvalitní péči. Bohužel, soulad s terapeuty a kvalitní péči jsem tam nenašel. Snad proto jsem přijal nabídku do PNB, na otevřený pavilón tzv. následné péče. To mělo znamenat, že pacienti sem přicházející jsou již zaléčeni a stabilizováni, případně mají lehký průběh a jsou zde i částečně z důvodu čekání na azylové bydlení nebo doléčování závislostí, případně prostě z důvodu volného místa.
Pavilón třináct měl tu výsadu, že byl obapolný. Jeden ze tří pokojů byl totiž vyhrazen ženám, které s naší mužskou většinou sdílely kromě doktorů, sester/bratrů, a chodeb také toalety a koupelnu. Zdá se, že dříve to byl pavilon čistě ženský, soudě například podle absence pisoárů a sousedství s čistě dámskou čtrnáctkou. Poměr záchodových kabin byl 1:2 ve prospěch mužů; v malém prostoru před kabinkami byla neoficiální kuřárna, takže našinec byl značně motivován prodělat potřebu co nejrychleji.
V přízemí byli ovšem pouze muži a to muži ve značně zuboželém stavu, v porovnání s naším noblesním patrem. Potkávali jsme je na chodbě při příchodu do jídelny. Jakmile zazněl povel „odchod do jídelny“, shromáždili jsme se na schodech před zamčenými dveřmi do přízemí, kam jsme posléze byli vpuštěni najednou, bratrem s klíčem. Nutno přiznat, že na třináctce někteří bratři povel nevyhlašovali a nechávali tímto některé pacienty svému osudu hladových. Věděl jsem o Josefovi, který měl velký problém vstát, a občas jsem pro něj v takových situacích zaběhl, ne vždy se mu ovšem chtělo.
Personál.
Obě paní doktorky byly skvělé, a proto není zajímavé blíže je zde rozebírat. Zdravotní sestry a bratři vyskytovali se ve velkém počtu a jejich rotace znemožňovala zapamatovat si jejich jména. V zásadě se dělili na dvě hlavní podskupiny: Poctivce a Nezúčastněné. Poctivci vykonávali svůj úřad svědomitě, byli vždy na místě k zastižení, včas rozváželi léky do pokojů a byli většinou vstřícní k potřebám pacientů. Vzhledem k tomu, že polovina z nich byli kuřáci, nepotírali tento neduh v záchodovém předsálí, i když kouření bylo v celé budově zakázáno.
Nezúčastnění byli většinu času zalezlí v sesterně, sledujíce televizi či počítač. Přestože se léky normálně rozvážely po pokojích, tento druh sester léky rozdával v sesterně, což jsme se ovšem museli dovtípit sami a postavit se včas do fronty (svolávač aktivit fungoval jen na pavilónu Tři). Jeden-dva z nich ovšem chtěli mít co největší klid, a proto těm z nás, kteří dostávali léky ještě v 22:00 (bylo nás jen pár), je pro jistotu donesli už o deváté. Když jsem naopak chtěl jít spát dříve a prosil o dřívější dávkování, u Poctivce to neprošlo.
Dvojka.
Neboli první mužský pokoj, neboť první pokoj hned vedle sesterny byl ženský, a ten tím pádem popisovat nemohu. Vchod do Dvojky byl vpravo na konci chodby, která vedla ještě přímo do kabinetu, kde se odehrávaly rozhovory s terapeuty, vařila voda na kafe, konaly různé přípravy apod. Původně chodba vedla ještě dále do Čtyřky, ovšem vytvoření kabinetu způsobilo, že obyvatelé Čtyřky museli procházet průchozí Dvojkou a Trojkou. Neměli z toho radost ani čtyřkaři, ani dvojkaři a trojkaři. Paradoxně Dvojka usínala nejdříve. Kvůli své preskripci v 22:00 jsem přes chrápající Dvojku musel projít celkem čtyřikrát. Bylo mi jasné, že já bych na tomto pokoji nevydržel. Místní však netrpěli, naopak prožívali zvláštní pospolitost. Přes den zde hrálo jedno nebo druhé rádio, pouštěly se filmy nebo probíhal družný hovor. Byl to zřejmě důsledek vysoké hustoty – postele byly snad jen půl metru od sebe. Vysoká lidská hustota také přispívala ke značnému pánskému odéru, který každý průchozí musel zaznamenat. Bohouš držel rekord v neumývání a záchrana přicházela jednou za týden, kdy měla službu rázná sestra. „A pudete se koupat !!“ prohlásila na adresu všech, přičemž ještě pohrozila, že bude koupání přítomna, abychom nepodváděli.
Trojka.
Je zvláštní, jak každý ze čtyř pánských pokojů měl svoji charakteristickou atmosféru a druh pacientů. Jakoby tam působilo nějaké kolektivní vědomí. Alespoň já to tak vnímal.
Lidé z trojky se vyznačovali největší „aktivitou“, pokud to lze takto říci, ze všech tří pokojů. Přes den byl pokoj poloprázdný, pacienti byli buď venku nebo v klubech, případně na nákupech. Hrálo se tu na kytary, což mě, když už jsem se konečně začal dávat dohromady, přirozeně zajímalo. S lidmi odtud se dalo docela dobře povídat. Zajímaví byli dva z nich.
Mirek.
Mirek se svojím plnovousem a malinkou postavou ze všeho nejvíce připomínal trpaslíka od Sněhurky. Jeho mentální nastavení bylo – permanentní naštvanost. Skoro vždy, když jsem jej potkal, mumlal si stížnosti – na jídlo, na sestry, na to, že mu nechtějí přidělit bydlení. Jeho fyzický vzhled ostře kontrastoval s jeho suverénním slovním projevem – dalo by se s ním povídat o všem. Jinak prý čekal jen na chráněné bydlení, což je údajně jediný důvod, proč je stále ještě zde. Řízením osudu jsem jej potkal pár měsíců po svém propuštění v centru Prahy – a na ulici. Z chráněného bydlení se stalo bezdomovectví.
David.
David „začínal“ v přízemí, což bylo dost výjimečné, protože jeho problém byl úplně jiný, než zbytku osazenstva přízemí, které bylo povětšině velmi apatické. Mluvil anglicky a v rámci přestěhování si přivezl elektrickou kytaru i se zesilovačem. Zahrál tedy pouze jednou, bez zájmu ostatních (kromě mne). Jinak jsme si velmi dobře rozumněli a povídali si o muzice. Podle posledních zpráv se mu podařilo vrátit se ke své rodině.
Čtyřka.
Náš pokoj byl pokoj tmy a ležících-polospících pacientů. Prim v tom hrál Josef, který často zaspal i odchod do jídelny. Přestože nepřetržitě ležel, neměl potřebu odkládat svůj oděv ani na noc. V tom se velice mírně lišil od většiny čtyřkařů, kteří si aspoň sundali kalhoty. Dvojkaři byli ovšem jiní – ti spali, čí spíše chrápali v erárních nočních mundůrech.
Fero a Jarda.
Fero ležel vedle mne po první dva týdny na Třináctce a měl virózu. Bylo to v době po opadnutí první vlny Covidu a tak se nikdo nestaral o roušky ani karanténu. Když mu pookřálo, začali s Jardou, který ležel o pár metrů dál v rohu, chodit na občasné odpolední nákupy pochutin. Bylo to v době, kdy jsem na nějaké požitky tohoto typu neměl náladu. Ovšem Ferovo telefonáty s příbuznými mě vytáčely, hlavně proto, že je prováděl častokrát po večerce. Kupodivu to nikomu nevadilo. „Ten Gadžo si dovolí mě napomínat“ – stěžoval si Fero do telefonu. Trochu jsem se ho bál – v nestřežené chvilce se podřekl, že prý už párkrát seděl.
Jeho kamarád Jarda byl jeden z těch, kteří mají vnitřní hlasy – ale když je oslovíte, hlasy zmizí a můžete se s nimi bavit. Nepokoušel jsem se o něm zjistit (od něho) něco více, ostatně neměl jsem toto puzení u nikoho z pacientů – připadlo mi to jaksi nedůležité. Jarda velmi živě reagoval, když jsem mu občas nabídl něco k snědku. Pravdou je, že na nákup jsem šel opravdu jen občas – existují doby, kdy nemáte pomyšlení ani na slané buráky. Jardovy hlasy musely být docela zábavné, protože se potichu chechtal. V tom byl trochu výjimkou, většina „hlasařů“ spíš nadávala, takto se smál ještě Igor, který nahradil sympatického Honzu, ten mě ale spíš rušil, zatímco u Jardy mi to z nějakého důvodu nevadilo. Vlastně jsem mu jeho humor spíš záviděl.
Abdul.
Abdul byl mladý, sotva dospělý chlapec. Arab mluvící plynně česky. Byl jedním z těch, kteří proleží celý den. Přesto měl relativně přehled o tom, co se v pokoji děje (ono se tam tedy skoro nikdy nic nedělo), což se ukázalo ve chvíli, kdy jsem se zakousl do zakoupeného jablka – Abdul okamžitě vstal a škemral o jídlo v jakékoli formě. Ostatně, škemrání (musím to tak nazvat, nebyly to zdvořilé prosby) byla jedna z jeho nejčastějších činností (škemral o cigarety, kafe, jídlo).
Roman.
Roman ležel v nejvzdálenějším rohu pokoje. Téměř nepřetržitě spal (někdy spíš ležel se zavřenýma očima), byl-li však odtrouben nástup na jídlo, okamžitě vstal a šel. To mně na něm fascinovalo. Roman byl také ve spojení s mimozemšťany, ale bylo to spojení asymetrické – pokoušeli se mu dávat úkoly a přikazovali mu něco, co udělat nechtěl. Proto jsem nerozumněl tomu, proč se nepokoušel od nich nějak odstřihnout – změnou činnosti, konverzací se sestrami. No, ale těžko chápat něco, co jste nezažili, že.
Láďa.
Láďa vystřídal na posteli vedle mne Fera, který jednou zmizel beze stopy nám i doktorům. Ihned si mě vybral za kamaráda, a já jsem to kamarádství vděčně přijal, přestože mezi námi byl minimálně deset let rozdíl. Láďa si prošel leccos, zejména různé závislosti, které už měl ale evidentně za sebou. Věnoval jsem mu pár starších věci z domova. Po mém odchodu se mu podařilo dostat azylové bydlení na druhém konci republiky.
Peer klub.
Nejlepší místo v areálu, což jsem zjistil dost pozdě. Návštěvníci se dělili zhruba do tří katergorií:
1. uživatelé počítačů, umístěných v zadní místnosti.
2. čtenáře
3. účastníky aktivit u stolu – rozhovory s peery, stolní hry, kurzy jazyků.
Patřil jsem do kategorie 3. Škoda, že jsem byl toho schopen až po 6 týdnech, kdy jsem se konečně vyhrabal z nejhoršího. Věnoval jsem se pak hlavně němčině, se sympatickou lektorkou. Mimochodem, jediným člověkem, se kterým se ještě občas potkám. Patří totiž k pravidelným hostům koncertů našeho orchestru.
Po dvou letech a dvou kolapsech jsem konečně dostal tu správnou péči a bylo mi dobře. Měl jsem štěstí na lékáře i spolupacienty a odcházel s vidinou, že napříště už budu vědět, jak své stavy řešit.
Tady moje povídání zatím končí. Snad vás to někoho zaujalo. Psychiatrická léčebna je hrozné místo pro toho, kdo se tam nechce dostat. Pobyt tam má spoustu nepříjemností. Ale těm, kteří nemohou se svojí duší vydržet bych poradil: zkuste to. Odejít můžete vždycky a pomoc může být velká, budete-li mít štěstí.
