Dobrovolně mezi zdmi aneb Reportáž z království slabomyslných

Vnitřní puzení sepsat „něco“ o pobytu v léčebně jsem dostal po 2 letech od poslední hospitalizace. Čert ví proč, přišlo to úplně nečekaně. Během pobytu jsem většinou nebyl ve stavu, abych byl schopen si psát deník. Stejně by byl asi dost jednotvárný. Nicméně mám za to, že i po třech letech si pamatuji skoro všechno, co jsem v PNB* zažil.

*PNB = Psychiatrická nemocnice Bohnice

Tento text nemá být vnitřní zpovědí pacienta. Snaží se spíše o popis prostředí a lidí, který nutně bude zaujatý a neúplný. Absolvoval jsem totiž jen tři pavilóny a se spolupacienty nevedl žádné velké rozhovory. Také se vyhýbám hodnocení terapeutů a dalších zaměstnanců a omezuji se na vnější popis. Kritika mi nepřísluší, nemohla by ani při mých spíše kratších pobytech a mému stavu být objektivní. Trochu píši o spolupacientech, aniž bych uváděl jejich pravá jména. Rád bych čtenáři přiblížil ten zvláštní a trochu absurdní svět, do kterého se člověk dostane dobrovolně a potom je pod zámkem, kde se naučí každé ráno říkat „mám se dobře“, i když to není pravda, a kde se nejlépe mají kuřáci. Svět, kde jsou nejen zoufalí, ale i takoví, co si povídají se zdí nebo jsou ve spojení s vyššími bytostmi.

Jak se to stane? Duše není bezedná a má-li nějakou tu vrozenou záležitost, kumulace trýzní ji jednou naplní, až praskne. Stalo se to jednoho horkého červnového dne. Teplo v noční ložnici už tak nedovolovalo plnohodnotný spánek a umocňovalo běsy mučící mou mysl. Sanitka se řítila noční Prahou a já byl myslím přivázán k nosítkám, abych z nich nevypadl při divoké jízdě, která snad ani divoká nebyla. Díky sedativům jsem prospal celý následující den, až jsem se dalšího dne probudil do zvláštního světa se svými psanými i nepsanými pravidly.

Velmi relativní pojem. Na příjmu, už pod vlivem sedativ, podepíšete souhlas s „dobrovolnou hospitalizací“, aniž budete poučen, za jakých podmínek je možné léčebnu opustit (možná to na tom papíru někde bylo, ale v tu chvíli to fakt nečtete). Z příjmu jste minimálně na několik dní šoupnutý do uzavřeného pavilónu s mřížemi a zamčenými dveřmi. Dobrovolnost tedy neznamená svobodu. De iure může pacient kdykoliv odejít s tím, že takzvaně „podepsal revers“, tedy prohlášení, že odchází po posvěcení vedením pavilónu.

Jednadvacítka byl jeden z pavilónů „první volby“, kam byli muži přiděleni hned po příjmu a po „stabilizaci“ distribuováni dál. Zdá se, že každý nově příchozí na jednadvacítce obdržel jako úzus 3× denně kouzelné Modré kapičky. Modré byly rychle nastupující obdoba Neurolu. Většina pacientů po něm spala, já ne. Jenom mi bylo najednou lehko a nic mě netrápilo. To se mělo ale ještě změnit.

Počáteční smíření se s tím, že jsem tady, bylo umocněno pocitem: konečně si můžu odpočinout. Jenže tato zdánlivě příjemná skutečnost byla posléze vytěsněna konfrontací s prostředím, které rozhodně příjemné pocity nevyvolávalo. Mříže v oknech, omlácené dveře, zamlklí pacienti v erárních pyžamech zbavení pro svou vlastní bezpečnost poloviny osobních věcí včetně osobních dokladů, na uzamčeném pavilónu, to všechno dolehlo na mne svou tísnivostí. Chodit se dalo jen pár metrů po chodbě, což jsem taky dělal – sem a tam. Byl jsem v tom jediný, ostatní leželi a většinou spali. Přízemí bylo doslova narvané pacienty, mohlo jich tam být tak třicet. Byla to naprostá všehochuť: deprese, úzkosti, závislosti, schizofrenie, fóbie, přeludy. Věk většinou 30-50 let. Jedinými událostmi dne jsou jídlo a fronta na léky.

Jídelna byla v přízemí. Nejdříve jedli přízemáci, zatímco ti o patro výš čekali na schodech, až zřízenec odemkne dveře a vpustí je do chodby vedoucí k jídelně. Jídelníček měl 21 sloupců (7×3) a asi 10 řádek, které byly číselnými kódy označeny jako různé „diety“, řádek „bez diety“ tam ale nebyl. Jakou mám „dietu“ mi nikdo nesdělil. „Máte trojku?“ zeptala se kuchařka při mé první snídani. „Nevím, jsem tu poprvé.“ - „Tak máte asi trojku.“ Ano, trojka znamenala žádnou speciální dietu. Zajímavé je, že někteří dietáři měli někdy jídlo, které bych si dal spíš, než tu svoji trojku. Ale měl jsem smůlu, neboť co kdo jí bylo přísně kontrolováno a dokonce jiným než trojkovým kuchařky jídlo roznášely každému podle jeho kódu. Kromě snídaně, oběda a večeře byla ještě odpolední svačina – na tu se nemuselo do jídelny – suchý chleba nebo loupák jsme si mohli vzít z pytle sami. Co se týče kvality jídla, asi to celkem šlo, anebo mi to bylo jedno. Každopádně čekání na oběd a večeři – tyto jediné body programu – bylo někdy nekonečné.

Nově příchozí byli přijímáni do přízemí, a po jistém čase byli přemístěni do patra, případně jiného pavilónu. Později jsem pochopil, že institut povýšení z přízemí do patra je zřejmě v léčebně zavedená věc i v jiných pavilónech. Při mojí první hospitalizaci byl jsem povýšen již třetího dne, což mohla být stejně tak mírná protekce (v tom mi mé tituly trochu pomáhaly, jinak mi však tváří v tvář nemoci byly úplně na nic) jako důsledek přetlaku nově příchozích do přízemí. Jinak bylo vybavení patra úplně stejné jako přízemí: společenská místnost s televizí, koupelny, záchody, kuřárna. Poslední dvě zmíněné místnosti co do kvality vzduchu poněkud splývaly a vypálené tečky na záchodových prkýnkách prozrazovaly, kde je kuřárna č. 2.

Jinak ovšem patro bylo přeci jen méně tísnivé, než přízemí. Bylo zde možné účastnit se sporadických akcí, jako debatní skupiny (psychoterapeutickými je ještě nazvat nešlo), výtvarný/hudební kroužek. Bylo možné nechat si zakoupit trochu jídla nebo cigarety a těm, kteří si už nějakých pár dní odkroutili a jimž to bylo lékařem schváleno, byla dokonce povolena i účast na aktivitách v rámci areálu. Jinak byl většině osazenstva dovolen hodinový odpolední pobyt na malé zahradě za pavilónem. Po pár dnech jsem už byl schopen vnímat své spolupacienty:

Pan Vesmírný měl pro každého vlídné slovo. Byl ve spojení s vyššími bytostmi, které nabízely všem lepší život. I mně slíbil, že mi jej zařídí, abych mohl uplatnit své dovednosti. Zřejmě cirkuloval mezi svobodou a jednadvacítkou. Ještě za mého pobytu podal revers a byl propuštěn na svobodu. Nazítří byl spatřen váleje se v nejbližším parku s plechovkou piva v ruce.

Radim hrál v pokoji na saxofon. Respektive, ze začátku hrál, dokud ho spolupacienti s tímto ušlechtilým způsobem krácení si dlouhé chvíle neposlali do háje. Neuspěl pak ani na zahradě, kam mohli být vybraní jedinci jednou denně na hodinu a pod dohledem vypouštěni. Radim se podle svých slov „nepohodl s učitelkami hudby“. To zřejmě znamenalo, že nastaly nějaké násilnosti, neboť padly zmínky o kriminální policii. Zajímavé je, že Radim byl rosenkrucián, tedy příslušník menšinového náboženského společenství. Mluvit se s ním moc nedalo, a to ani o muzice.

Hassan byl počeštěný Syřan. Poprvé jsem se ním setkal na čtyřlůžkovém pseudopokoji v přízemí, který vznikl uzavřením chodby spojující obří pokoj a koupelny. Byl potom povýšen se mnou i na stejný pokoj do patra. Praktikujíce běžné, uvolněné komunikační způsoby, zeptal jsem se hned, proč tu je. „Co je ti do toho!“ dostal jsem ráznou odpověď. Byla to koneckonců pravda, ale otázka mohla znít taky „Taky jseš tu kvůli drogám?“ jak se mě zeptal druhý pacient na čtyřlůžkové chodbě. Když se za pár dní trochu uklidnil, svěřil se Hassan, že se v Sýrii namotal k humanitárním organizacím a viděl oběti občanské války. Zdali to byla příčina jeho hospitalizace, jsem nezjistil.

Vlastně jsem jim záviděl, jsa nekuřák. Scházeli se v kuřárně (místnost cca 2×2 m), kam chodili i zdravotní bratři (mužská varianta zdravotní sestry). Měli tak zároveň společnost i možnost neoficiální terapie. Vzájemně si půjčovali kuřácké vybavení a peníze. Kromě tohoto prvního druhu byl ale ještě druhý druh: kuřák samotář. Vyznačoval se kouřením na záchodě, což ostatním v létě až tak nevadilo, díky otevřenému oknu v úzké chodbičce před záchody.

Nechápal jsem, jak někdo může prospat/proležet v kuse několik dní, i když evidentně není na silných tlumidlech, protože pravidelně chodí na záchod, případně kouřit. Na pozdějším jiném pavilónu jsem pak byl mnohokrát svědkem velmi silného chrápání současně s opodál nahlas burácejícím rádiem či akčním filmem na notebooku.

Na jednadvacítce se nevyskytovali. V podstatě se s málo výjimkami nevyskytovali ani nikde jinde. Sám jsem po nějaké době zkusil číst, ale hlava byla úplně jinde. Po půl hodině jsem vždy zjistil, že jsem stále na první stránce.

Bylo jich překvapivě dost. Peníze dostávali od sociální pracovnice na ruku. Pokud byl takto obdarovaným kuřák, byl bedlivě sledován kamarády kuřáky, lačnými vypůjčit si od něj na kuřivo.

Po několika dnech jsem byl (nestandardně rychle) přeložen na pavilón tři. Těšil jsem se na otevřený pavilón, aniž bych tušil, co strašného mě čeká.

Přečtěte si dál