Článek
Zatímco jsme si mysleli, že kočky jsou jen roztomilé dekorace našich gaučů, ony celá léta analyzovaly naše slabiny… především naši neschopnost plynule se vyhnout něčemu, co nám v naprosté tmě vběhne mezi kotníky. Vítejte v éře Felinokracie, kde je váš dálkový ovladač škrabadlem a vaše soukromí jen vzdálenou vzpomínkou.
Felinokracie je v podstatě státní zřízení, ve kterém je veškerá moc soustředěna do rukou (respektive tlapek) jedinců s fousy, ocasem a naprostou absencí morálních zábran. Zapomeňte na demokracii nebo monarchii.
Stručně řečeno… je to režim, kde se „předení“ používá jako nástroj propagandy a „kousnutí do palce u nohy“ jako oficiální diplomatická nóta.
Upřímně… to se dalo čekat. My lidé jsme si celá léta mysleli, že jsme páni tvorstva, protože umíme ovládat kávovar a máme palce. Jenže zatímco jsme my řešili inflaci a hypotéku, kočky seděly na radiátorech a v tichosti mapovaly strategické body (rozuměj… police s dobrotami).
Revoluce nezačala výstřelem z děla. Začala tím, že ve čtyři ráno po celém světě zaznělo synchronizované „Mňau“, které v překladu znamenalo… „Vstávej, ty líný plešatý opičáku, dno mé misky je vidět z vesmíru a já uvažuji o tom, že ti ukousnu ucho a sním ho…“
Strategický převrat… židle, klávesnice a tma
Prvních pár hodin byl chaos. Kočky obsadily všechny strategické body. Tím myslím hlavně naše klávesnice. Zkuste řídit stát, když vám na Enteru sedí pětikilový kocour a odmítá se hnout, dokud nedostane tu kapsičku, kterou schováváte na zvláštní příležitost. Internet zaplavily zprávy o tom, že všechny důležité dokumenty světa teď končí řadou náhodných znaků jako „jjjjjjjjjjjjjjdjksh“, protože se po nich prostě někdo prošel cestou k oknu.
A co my lidi? My jsme padli hned v předsíni. Každý pokus o odpor skončil hromadným zakopnutím o kočku, která se zrovna v tu danou vteřinu rozhodla, že si uprostřed nejtemnější chodby v domě musí nutně olízat… no, však víte co.
Zrada našich nejlepších přátel…
Lidstvo vkládalo poslední naděje do psů. Doufali jsme v hrdinný odpor, v záchrannou misi Alíků a Rexů. Jenže kočky jsou geniální stratégové. Věděly, že psa nemusíte porazit silou. Stačí mu jen hodit tenisák.
Zatímco kočky přebíraly vládní budovy, psi na celém světě nadšeně lítali po zahradách za gumovými kachničkami, které jim kočky strategicky shodily z balkonů. Když se pak unavení psi vrátili domů, zjistili, že jejich pelíšky jsou už oficiálně obsazené a že odteď mají přísně zakázáno štěkat na pošťáka, protože to „ruší dopolední šlofík “. Psi nakonec zjistili, že v miskách mají pořád ty granule (které kočky stejně nejedí), a prostě se s tím vším smířili. Teď slouží jako mobilní radiátory pro kočičí elitu.
Mimořádné zprávy z Velína (výběr z tisku)
V novém režimu se informace šíří rychle… hlavně mňoukáním pod dveřmi koupelny. Zde jsou aktuální hlášení…
Z ranního hlášení rozhlasu: „Občané, zachovejte klid. Ten podivný zvuk, který slyšíte, není siréna, ale hromadné předení. Pokud se vám z toho chce spát, je to v pořádku. To je záměr. Spěte. My se o tu šunku v lednici postaráme.“
Zpráva Ministerstva vnitra: „Byl dopaden poslední funkční vysavač. Pachatel, který se ho pokusil zapnout, byl odsouzen k doživotnímu házení plyšové myši, kterou kočka nikdy nepřinese zpět.“
Ekonomický servis: „Kurz tuňáka v oleji dnes posílil vůči granulím o 15 %. Majitelé prázdných krabic od bot jsou vyzýváni, aby je odevzdali státu. Odměnou vám bude, že vám nikdo neshodí kytku z okna… možná.“
Hlavní titulek večerních zpráv: „Kvantová krize vyřešena! Vědci potvrdili, že miska může být zároveň plná i úplně prázdná, pokud je uprostřed vidět dno. Lidstvo má 5 minut na nápravu, než začneme shazovat vázy.“
Kdo je tady vlastně pánem?
Když se nad tím člověk zamyslí s chladnou hlavou (pokud mu na ní zrovna neleží kočka), možná ten „převrat“ proběhl už dávno a my jsme si toho jen nevšimli. Už roky jim dobrovolně stavíme škrabací hrady, kupujeme bio-jehněčí a sbíráme jim dárky do plastové bedýnky v koupelně.
Kočky nepotřebovaly armádu ani zbraně. Stačilo jim počkat, až jim otevřeme kapsičku a unavení si sedneme k televizi. V ten moment, kdy vám kočka usne na klíně a vy se bojíte pohnout, abyste ji nevzbudili… i když se vám chce šíleně čůrat, brní vás noha a v televizi běží reklama, kterou nemůžete přepnout, protože ovladač je pod jejím břichem… v ten moment jste oficiálně prohráli.
Ale víte co? Prohráli jsme rádi. Protože v tom světě plném termínů, daní a stresu je něco neuvěřitelně uklidňujícího na tom, že vás někdo miluje (nebo aspoň toleruje) úplně bez ohledu na vaše úspěchy. Kočce je jedno, jestli jste v práci dostali přidáno, nebo jestli máte díru na ponožce. Pro ni jste prostě „ten velký, neohrabaný otevírač“, který má sice občas trapné nápady s vysavačem, ale jehož klín je to nejlepší místo na spaní v celém vesmíru.
Takže prostě jen pokorně servírujte tu nejlepší kapsičku s výběrovým lososem (samozřejmě pro ně, vy si dejte třeba chleba), najděte si volné místo na úplném okraji gauče a doufejte, že vás zítra ráno nevzbudí drápkem v nosní dírce. Svět je v dobrých tlapkách. Jsou sice trochu náladové a pravděpodobně vás považují za velmi nešikovnou, přerostlou kočku, která si neumí ulovit ani mouchu… ale aspoň jsou hebké a voní po domově.
