Článek
Ve kterých čteš jedinou otázku: „Proč?“
A já pokaždé cítím to samé… sevře se mi srdce, ruce se mi potí a v hlavě mi běží tisíc výmluv, proč bychom dneska nemuseli. Ale jedeme. Protože láska není o tom, co je příjemné. Je o tom, co je správné. A když Elinka mňouká cestou k veterinářce, trpím s ní. Každý tón, každý pohled, každý malý rozechvěný dech. Protože tohle není jen kočka. Tohle je kousek mé duše na čtyřech tlapkách.
Hrdinové na cestě za zdravím… a pokaženým nervovým systémem
Stačí vyslovit nevinné „jedeme k paní doktorce“ a náš domov se promění v dramatické divadlo. Elinka to vycítí rychleji než změnu tlaku. Já hraju machra, ale ve skutečnosti jsem zralý na meditační kurz nebo horký čaj s meduňkou.
Přepravka čeká.
Já ji otvírám jako diplomat, co jde vyjednávat mír na Blízkém východě.
„To nic, zlatíčko… jen se projedeme, podíváme se ven, možná kapsička…“
Elinka: podezření, sprint, taktická eskalace, poziční útěk do prostoru, kam se normálně nevejde ani komár.
Nakonec se to podaří… zavřu dvířka, a začne to.
Opera „Tragédie o zradě“ v provedení jednoho chlupatého sólisty.
V autě držím přepravku a šeptám jak nový otec na porodním sále:
„Neboj, holčičko. Já taky trpím.“
Upřímně?
Kdyby mi v té chvíli někdo změřil tep, vyšlo by to na menší kardio drama.
Dentální hygiena? Ano, prosím. My jsme ten typ.
Nechodíme tam jen tak. My máme VIP zdravotní režim.
Dentální hygiena pro kočku.
Jo, to je level péče, na který jsem hrdý.
Paní veterinářka vždycky říká:
„Elinka je šikovná, zvládá to krásně.“
A pak na mě:
„A vy taky, pane Košenilo. Takových majitelů si vážím.“
Což je ta chvíle, kdy se mi přetočí srdce, narovnám záda a připadám si, jako bych právě vyhrál soutěž o Nejlepšího tatínka kočičí říše.
Cesta zpět… Elinčina zpětná vazba
Logika by řekla… když je po všem, bude klid. Tady jde logika je mimo.
Zpáteční cesta = mňoukací telenovela.
Celý příběh, scéna po scéně, emocionální shrnutí procedury v reálném čase.
„Tati, bylo to náročné. Jsem statečná. Ale i ty trpíš, viď?“
Ano, lásko. Trpím.
A doma? Kapsička, pohlazení, vydechnutí.
Pomalu mizí napětí…
Tlapky na mě položené stylem: „Dobře, prominu ti to… ještě.“
A víte co je na tom všem nejkrásnější?
Že když se vrátíme domů a ticho si sedne do místnosti jako měkký polštář, Elinka nakonec přijde. Nenápadně, pomalu, jako by říkala: „Dobře… ještě tě beru.“
A lehce se o mě opře…
V tu chvíli by člověk klidně prodal i poslední ponožku, jen aby věděl, že už je v pořádku.
Možná si bude myslet, že jsem ji zradil.
Ale já vím pravdu… láska někdy bolí… hlavně na duši.
A my ten boj vedeme spolu.
I když mňoukáme oba.
A když večer přijde, lehne si ke mně a já slyším to tiché vrnění…
pochopím, že i kdybych musel jet zítra znovu, pojedu. Protože chránit někoho, kdo ti věří celým srdcem, je největší dar na světě.
A ráno jí pohladím hlavičku a tiše řeknu…
„Děkuju, že tu jsi… A že mě necháš být tvým člověkem.“
