Článek
Ale pak zjistíš, že i ta nejčistší láska může odejít… a ty zůstaneš s prázdnýma rukama, které pořád chtějí držet někoho, kdo už tu není.
Tohle je náš příběh. Proto ho píšu v těchto řádcích. Už nevím, co ještě zmůžu, jen se snažím zvrátit něco, co nechci a nikdy bych si nepřipustil. Od chvíle, kdy jsem tě potkal. Vím, že jsem udělal mnoho chyb, ale nikdy bych dobrovolně nepřijal, že přijdu o tebe.
Tvé chyby jsem vnímal. Někdy jsem je otevřel k dialogu, ale všechno, co v tobě bylo, jsem přijímal… i když to občas bolelo. V tichosti jsem to uchovával v sobě, někdy to pak vyšlo ven jako náhlý výbuch, jako když bouchnou kamna. A přesto jsem tě miloval, bez hranic.
Přijímal jsem vše, co z tebe plynulo. Někdy jsem nechápavě poslouchal, co mi sděluješ, jak to cítíš, a přesto… přes všechny nedorozumění… jsem pořád stál na tvé straně. Nikdy bych tě nezradil. Miloval jsem tě takovou, jaká jsi.
Tohle nejsou výčitky. Nemohou být. Protože jsem k tobě byl vždy upřímný. Co bolelo, to jsem s tebou sdílel. Někdy moje emoce s tvým vyjádřením vibrovaly tak silně, že mě uváděly do pocitu beznaděje…a tehdy jsem se vykřičel. Ne jednou. Jsem jen člověk. Chlap, co miloval tebe.
Nikdy jsem si nepředstavoval, že ve mně může být tolik hněvu, když nerozumíš mým pocitům k tobě. Když jsem byl na dně, odmítnutý, vykázaný… usedl jsem a nechal víno, aby mi na chvíli pomohlo přežít tu bolest. Nehledal jsem pravdu na dně skleničky… jen klid. Říká se, že ve víně je pravda, a já ji hledal. Pravdu k tobě, k sobě, k nám. Jenže někdy už je pozdě ji hledat… tu mou, tu tvou…
A pak přicházejí výčitky, obvinění, argumenty, které jsou možná faktické, ale zamlží všechno dobré, co jsem dělal pro nás. A přesto jsem tě po tom všem stále miloval. Přiznával své chyby, kál se, i když jsem věděl, že nejsem ten, kterého jsi chtěla vidět. Dostal jsem cejch. Důvěra byla zlomená…moje v tebe a tvoje ve mně. A přesto jsem se snažil.
Ale cítil jsem, že přicházím o to hezké, co jsme měli. Oba jsme bojovníci. Viděli jsme svět často stejně, a přesto jsme začali bojovat proti sobě.
Když přišel nápad. Projekt. Nádherný, reálný. Opět jsem se nadechl, věřil, že tohle je naše šance. Společný sen. Ale pak se to začalo drolit… v okamžiku, kdy jsem cítil, že už tvé srdce ani motivace nejsou tam, kde dřív. Z ničeho nic se objevilo nepochopení a ve mně se začala vařit voda, která musela ven. A bylo to zase na začátku… vlastně už na konci něčeho, co nás mělo spojovat, ne rozdělovat.
Já tomu věřil. Věřím dodnes. Nikdy jsem to nevzdal. Počítal jsem s tebou. Ale těžko se něco buduje, když ty nepočítáš se mnou. Byl to můj, a pak náš sen. Na venek jsme o něm mluvili, ale uvnitř mezi námi už byla nejistota. Obavy. O budoucnost, o příjem, o všechno.
Já jsem je vnímal jako člověk, který už roky funguje v byznysu, ví, co znamená závazek. Byl jsem připraven podržet, podpořit, investovat – když se bude náš sen rodit. Nastavit pravidla, když se něco nepovede. Protože jsem věřil. V upřímnou lásku k ženě, kterou jsem si vybral. Mezi mnoha jsi byla ta jediná. Ta pravá. Autorita, kterou jsem miloval se vším.
Bylo mi jasné, že to nebude jednoduché. Ale pořád jsem věřil a pracoval. Vlastně pracuji stále. Ten sen nechci zahodit. Jenže už cítím, že pod tíhou faktů v tom zůstávám sám. Odmítnutí bolí. Realita ukazuje, že možná už jdeš svou cestou. Možná za někým jiným. A proto to bolí ještě víc. Zrada. Výměna. Cesta, která měla být naše, se stala tvou cestou.
Zůstaly vzpomínky… jeden fotobraz na plechu, plný bolesti a únavy v našich očích. A vedle něj spousta dalších obrázků, kde jsme byli šťastní, bez stínu toho, co přijde. Symbol nekonečné lásky, který jsem ti kdysi věnoval, jsi mi odevzdala zpět. A já… vzal to, co patřilo jen tobě. Za to všechno se omlouvám… za to, co jsem ti dal, i za to, co jsem ti vzal. Zbylo i spoustu krásných zpráv… a vedle nich ty bolavé, kde se už jen každý bráníme a obhajujeme vlastní pravdu. Pravdu, která nás místo k sobě dovedla až na samotný konec.
Můj pslední závěr:
A tak tu sedím, píšu tyhle řádky a vím, že už tím nic nezměním. Jen se snažím pochopit, proč se něco tak krásného muselo rozpadnout. Ne proto, abych obviňoval… ale abych si uchoval pravdu o tom, kým jsem byl, když jsem tě miloval.
Nebylo to dokonalé. Ani já, ani ty. Ale pro mě to bylo opravdové. Věřil jsem nám, i když už jsi ty nevěřila. Šel jsem dál, i když jsem krvácel. Držel jsem tě v srdci, i když ses mi z něj pomalu vytrácela.
A tak přijímám, že některé příběhy prostě nemají dlouhé kapitoly. Přijímám, že tohle byl náš čas – krátký, ale intenzivní. A že i když teď kráčíš jinudy, já tě pořád nesu v sobě. Ne jako břemeno, ale jako důkaz, že jsem dokázal milovat naplno.
Protože jsi pro mě byla ta jediná. A já jsem byl muž, který tě nikdy nepřestal milovat.
