Článek
Život je plný paradoxů. Jedním z nich je, že ženy, které jsem potkal, mi často připomínají víno, které s věkem získává na kvalitě, chuti a síle. Některé z nich pracují, vychovávají děti, starají se o domácnost, jiné žijí naplno a bezstarostně. Některé dbají na zdravý životní styl, jiné si občas dopřejí něčeho „zakázaného“. Ale všechny mají jedno společné, prostě chtějí vedle sebe chlapa. Potřebují ho. Někoho, kdo je pochopí, kdo je pohladí po duši, kdo je vezme na výlet, nebo kdo s nimi prožije vášnivou noc.
A já? No, já jsem byl ten chlap, který jim na chvíli vstoupil do života. Některé z nich jsem poznal jen letmo, jiné… no, řekněme, že jsme se poznali důvěrněji. A i když to mezi námi skončilo, mnohé z nich si na mě občas vzpomenou.
A to mě přivádí k otázce: Proč?
Život je jako víno, někdy sladký, jindy trpký, ale vždycky lepší, když se o něj podělíte. A já? No, já jsem byl ten, kdo ochutnával. Některé ženy jsem potkal na jednu sklenku, jiné na celou láhev. A i když jsme spolu často dopili až na dno, mnohé z nich si na mě občas vzpomenou. Proč? Protože jsem nikdy nesliboval věčnou lásku, ale vždycky jsem jim dal to, co v danou chvíli potřebovaly. Pochopení, vášeň, a hlavně pořádnou dávku humoru. Takže, milé čtenářky a čtenáři, pojďte se mnou na cestu plnou vzpomínek, úsměvů a trochy toho „proč jsem vlastně vždycky odešel?“.
„Bylo to se mnou asi fajn…“ aneb Proč si na mě vzpomínají?
Několikrát se mi stalo, že mi některá z mých bývalých známostí napsala zprávu. Někdy to bylo nevinné „Ahoj, jak se máš?“, jindy trochu odvážnější „Vzpomínáš? Bylo to s tebou fajn…“. Jedna mi dokonce řekla, že i přesto, jak to mezi námi dopadlo, že by si se mnou chtěla zopakovat ten vášnivý okamžik.
A tak se ptám: Co je to za ženy?
Proč stále hledají to, co jsem jim vzal? Proč se vracejí ke vzpomínkám na mě, i když jsem je nechal jít? Některé dokonce bez vysvětlení…
Možná je to tím, že jsem nikdy nesliboval věčnou lásku. Nikdy jsem nehrál divadlo, neříkal, co nešlo splnit. Prostě jsem žil ten okamžik, užíval si čas strávený s nimi a snažil se, aby si ho užily také. A možná právě proto si na mě vzpomínají, protože to bylo upřímné, bez iluzí a bez zbytečných slibů.
„Randil jsem na plný plyn“ aneb Moje divoké období
Bylo to období, kdy jsem žil naplno. Randil jsem na plný plyn, kombinoval online seznamky s doporučeními od přátel a prostě jsem se nechal unášet proudem života. Nebylo to plánované, prostě to přišlo. A já jsem to přijímal.
Ano, bylo to vzrušující. Moje ego rostlo, ale nikdy jsem nepřekročil hranici úcty k těmto ženám. Kde byla poptávka, tam byla i nabídka. A já jsem byl ten, kdo vše přijímal.
„Proč na mě vzpomínají jako na osudovou lásku?“
Možná je to tím, že jsem jim dal to, co v danou chvíli potřebovaly. Pochopení, pozornost, vášeň. Nebo možná proto, že jsem nikdy nehrál hry. Byl jsem upřímný, a to je něco, čeho si ženy váží.
Některé z nich jsou stále vytrvalé, i když znají můj současný stav. Možná je to tím, že si pamatují ten pocit, který jsme spolu prožili. A možná je to i tím, že jsem pro ně byl v určitou chvíli tím pravým chlapem. Ne dokonalým, ale skutečným.
„Ženy, které mi prošly životem“ aneb Závěr plný úcty a humoru
Ženy, které mi prošly životem, mi daly mnoho. Krátkodobou lásku, vášeň, přátelství, ale i lekce o životě. A já jsem se snažil dát jim to samé. Možná právě proto si na mě vzpomínají. A já? Jsem vděčný za každou z nich. Protože každá z nich mi ukázala, že život je plný překvapení, vášně a krásných okamžiků.
Konec divokého období
Všechno má svůj čas. Moje divoké období skončilo. Dnes už nejsem ten chlap, který randí na plný plyn a nechává se unášet proudem života. Mám jednu ženu, kterou miluji a která miluje mě. Je to láska, která mě naplňuje a dává mi klid.
A tak, milé ženy, které jste mi prošly životem, děkuji.
Děkuji za to, že jste byly součástí mého příběhu. A věřte, že i já na vás občas vzpomenu. S úctou, vděčností a trochou toho humoru, který nás provázel.
Ale teď už jsem jinde. Moje srdce patří jedné ženě a já jsem šťastný, že mohu být tím, kým jsem dnes.
