Článek
A tak jsem se rozhodl pokračovat v psaní. Jak to u nás doma s mojí paní domácí… číčou Elinkou chodí… hned od našeho rána. Tedy… vlastně od jejího rána.
5:13 „Vstávej… Máš službu.“
Někde mezi snem o kávě a realitou mě probudí… packa. Jemná, ale opakovaná. Chvíli ji ignoruju. Chyba. Přidává se šimrání fousky do obličeje. Znáte ten moment, kdy vám něco studeného přeletí přes nos a mozek si myslí, že to je pavouk nebo moucha? Ano, takhle moje číča Elinka „jemně“ zkouší, jestli jsem už vzhůru.
5:15 Vydávání rozkazů
Jakmile zvednu hlavu, Elinka se postaví na okraj postele jako velitelský štáb a vydá jasné pokyny. Mňoukání. Nespokojené, přísné, významné. Tón říká:
„Vstávej. Chci čerstvou vodu. Ta v misce je ze včerejška. A taky granule. Ty z noci už voní podezřele obyčejně.“
5:20 Podávám snídani… Elince samozřejmě… Důstojně se otočí zády.
Donesu vodu. Granule. S kapsičkou se snažím trefit ten správný typ. Tuňák s mrkví? Ne. Hovězí v omáčce? Možná. Když se Elinka důstojně otočí zády a pomalu odchází, vím, že jsem to opět netrefil. Sedne si za roh a dívá se na mě jak učitelka na žáka, který opsal špatný domácí úkol z internetu.
5:45 Kontrola koupelny
Zatímco já si zoufale cpu zuby pastou, Elinka mě sleduje ze záchodového víka. Přesně odtud má výhled. Když si sednu, začne příst. Když vstanu, přestane. Jsem přesvědčený, že mě tím buď motivuje k rychlejší hygieně… nebo si mě prostě drezúruje podle svého denního režimu.
6:00 Závěrečný sprint a válení
Když konečně sedím s hrnkem kávy a pokouším se otevřít víčka na druhý pokus, přichází její ranní rozcvička. Sprint přes chodbu, výskok na parapet, přistání na tiskárně. Svatý pokoj. A pak bum… válení na zemi jak housenka v extázi. Chce drbat. Ale jen na břiše. Ale vlastně ne. Ale jo. Ale už dost! Au! Zuby a drápky…
Kdo koho vlastně budí?
Na papíře jsem prý dospělý muž. V praxi ale každé ráno čekám, až mi moje číča dovolí vstát, použít koupelnu a udělat si/nám snídani… někdy i najíst. Možná mě nenechá spát. Možná mě kousne do nosu. Možná odmítne každé jídlo, které jí připravím. Ale víte co?
Elinka pozoruje… já se snažím pracovat… tvořit…
Když si pak lehne vedle mě, přede a natáhne pacičku přes moje zápěstí, vím, že tenhle ranní rituál má smysl. Protože láska od kočky se měří v mňoukání, pohledech, že ti věří natolik, že tě může každý den znovu a znovu budit… jako bys byl ten nejdůležitější člověk na světě.
