Článek
Jednu jeho polovinu srdce navždy vlastnila nádherná žena s rozevlátými vlasy v pražské Libni, tu druhou odevzdal v hlubokých kerských lesích pětadvaceti mňoukajícím uličníkům.
Tohle není jen další nudný výčet faktů o literárním géniovi a kandidátovi na Nobelovu cenu. Je to příběh o muži, který sice psal jako bůh, ale ve skutečnosti byl nejraději obyčejným chlapem, který s láskou a pokorou věnoval svůj čas své milované ženě a kočičí smečce v Kersku.
Pipsi… živelná múza s andělskou trpělivostí
Jmenovala se Marie, ale Hrabal jí neřekl jinak než domácky a něžně Pipsi nebo také Eliška. Byla to žena, která tvořila středobod jeho vesmíru, zejména v dobách, kdy žili v legendárním bytě v pražské Libni v ulici Na Hrázi.
Pokud si chcete Pipsi představit, nemusíte moc pátrat v archivech. Vzpomeňte si na Maryšku z Postřižin. Tu krásnou, živelnou a nespoutanou ženu, která s chutí pije pivo ze sklenice, leze na komín a okouzluje celé město. Přesně taková Pipsi byla… Hrabalova nejpevnější životní opora, nevyčerpatelná literární inspirace a hlavní múza.
Hrabal ji hluboce a vášnivě miloval. Často jí psal nádherné milostné dopisy, ve kterých jí vyznával naprostou oddanost. Přestože to byl bohém a občas jeho oko zabloudilo k „jiným známostem“, o to víc si své ženy vážil. Trpěl až chronickým pocitem, že jí vůbec není hoden, že je pro něj tahle nádherná bytost zkrátka příliš dobrá. Pipsi jeho složitou povahu chápala. A co víc, dokázala s úsměvem tolerovat jeho největší a nejnáročnější vášeň, která nečekala v pražských kavárnách, ale v lese kousek za Nymburkem.
Chata č. 274: Panství Kerské kočičí šlechty
Zatímco Pipsi vládla domácnosti v Praze, v Kersku u chaty s evidenčním číslem 274 vládly kočky. A nebylo jich málo. Hrabal si tu postupně vydržoval armádu až pětadvaceti polodivokých šelem.
Bylo to neuvěřitelné rozložení sil. Pan spisovatel, jehož knihy se překládaly do desítek jazyků po celém světě, se po příjezdu do Kerska okamžitě transformoval do role kuchaře a vrchního krmiče. Zatímco doma v Praze ho Pipsi hýčkala, tady lítal s hadrem, otevíral konzervy, krájel buřty a ošetřoval šrámy.
Zdroj klidu i chaosu. Kočky pro něj byly vším. Uklidňovaly ho, inspirovaly, ale zároveň ho stály spoustu nervů a peněz. Staly se nedílnou součástí jeho života i jeho slavných textů.
Věrná ochranka. Na rozdíl od literárních kritiků, kerské kočky přesně věděly, co od Hrabala chtějí. Jakmile se blížil čas příjezdu autobusu, celá tahle chlupatá mafie se zvedla od chaty a šla panu spisovateli naproti k zastávce. Dobře věděly, že v těch těžkých taškách, které táhne, se skrývá jejich zasloužená hostina.
Je vlastně krásné si to představit. Hrabal sedí na chatě. Na klíně mu přede jedna z jeho pětadvaceti koček, v kamnech praská dřevo a on na starém psacím stroji vyťukává dopis své milované Pipsi. Omlouvá se v něm, že zase nepřijede včas, protože „ty potvory chlupatý ho prostě nechtějí pustit“. Pipsi to věděla, chápala to a svého „Bohouška“ milovala i s jeho kocouří povahou a neustálým odérem levných uzenin.
Zastávka, kde se čeká dodnes
Každý příběh má ale svou poslední kapitolu a i ten Hrabalův musel jednoho dne skončit. Starý psací stroj utichl. Pipsi, jeho milovaná Maryška, odešla do nebe jako první a zanechala v jeho duši obrovskou, prázdnou jizvu, kterou už nedokázaly zacelit ani všechny kočky světa. Hrabal bez ní uvadal. Když pak v únoru roku 1997 opustil tento svět i on sám… příznačně při krmení holubů z nemocničního okna, protože jeho potřeba starat se o němé tváře byla nakonec silnější než gravitace… Kersko osiřelo.
Představte si tu mrazivou zimní mlhu na Hrabalově zastávce krátce poté. Naftový motor zasyčel, dveře autobusu z Prahy se otevřely… ale nikdo nevystoupil. Žádný pán v manšestrácích. Žádná těžká taška s buřty. Jen ticho. Přesto tam ty kočky tehdy seděly a upíraly oči na prázdné schůdky. Čekaly na někoho, kdo už nikdy neměl přijet.
Dnes na oné zastávce stojí dvě nádherné kočky vyřezané ze dřeva. Jsou tam jako němí svědkové obrovské lásky. Ale místní vám možná pošeptají, že když se v Kersku setmí a vítr zašumí v korunách starých borovic, ta stará smečka se tam u nich potají schází znovu. Tiše předou a mhouří oči do tmy. Vědí totiž to, co my lidé tak často a rádi zapomínáme… že ti, které jsme opravdu z celého srdce milovali, nás nikdy neopustí.
Tam někde nahoře už se Pipsi zase zvonivě směje s vlasy rozpuštěnými ve větru, pan Hrabal sedí na zápraží, krájí buřty a přes kolena se mu lísá dvacet pět spokojených koček. Konečně jsou zase všichni spolu… navždy.
Anketa
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Post%C5%99i%C5%BEiny_(film)
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Bohumil_Hrabal
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kersko
Zdroj: https://www.seniortip.cz/?module=article&id_article=4043
