Článek
S každými francouzskými volbami se netrpělivě očekává, jak moc strana Marine Le Pen, Národní sdružení, opět posílí. Strana vyhrála volby do Evropského parlamentu v roce 2024. V reakci na tento výsledek prezident Emmanuel Macron vyhlásil těsně před olympijskými hrami předčasné volby do dolní komory parlamentu, tedy Národního shromáždění. V těchto legislativních volbách Národní sdružení sice nevyhrálo, ale posílilo o 53 křesel. Dalším milníkem, zároveň posledním před prezidentskými volbami v roce 2027, byly letošní březnové komunální volby, které se konají každých šest let a jsou dvoukolové. Úspěch Národního sdružení navíc nevyvolává obavy pouze ve Francii, ale i v širším evropském kontextu, kde je vnímán jako součást posilování krajně pravicových sil, vedle stran, jako je německá Alternative für Deutschland (AfD).
Podobně jako v roce 2020 se v těchto komunálních volbách Národnímu sdružení nepodařilo získat tradičně liberální velká města a uspět mimo své obvyklé regiony. Tento výsledek potvrzuje dlouhodobý trend nejen francouzské politiky, kdy velká města mají tendenci volit liberálněji, zatímco podpora populistických stran či krajní pravice je silnější v menších městech a periferních regionech. Dlouhodobý sen Marine Le Pen o vítězství ve velkých městech se tak opět rozplynul.
Před prvním kolem to vypadalo, že by kandidát Národního sdružení Franck Allisio mohl vyhrát ve druhém největším francouzském městě Marseille, ale to se nakonec nestalo a město zůstalo v rukou socialistů pod vedením staronového starosty Benoîta Payana. Sama Marine Le Pen si uvědomuje, že právě vítězství v komunálních volbách a rozšíření volební základny své strany mimo tradiční opěrné oblasti na francouzském Středomoří a na severovýchodě je klíčové. Již v komunálních volbách v roce 2020 vyzývala své voliče k „prolomení skleněného stropu“, tedy k rozšíření ukotvení Národního sdružení do velkých měst a dalších oblastí Francie. Tím by si strana zároveň zajistila podpůrnou síť svých starostů pro prezidentskou kampaň. Ukazuje se však, že Národní sdružení nedokázalo a nedokáže překonat sociologickou bariéru: oslovit starší, městské, vzdělané voliče z vyšších vrstev, na rozdíl od ostatních pravicových stran.
Tehdejší výsledky však byly spíše zklamáním a k zásadnímu průlomu nedošlo. Podobný scénář se opakuje i letos. Přestože Národní sdružení zvýšilo počet svých starostů a vládne přibližně v šedesáti obcích, většinou jde o středně velká města nebo menší obce. Celkový výsledek tak zůstává pro stranu smíšený. Navzdory nepopiratelné volební progresi zůstává strana stále nerovnoměrně zakořeněná v regionech, což může brzdit její národní ambice. Tento limit souvisí i s fungováním tzv. „cordon sanitaire“, tedy neformální dohody ostatních stran izolovat politickou sílu považovanou za extremistickou. V případě Marine Le Pen a jejího Národního sdružení to znamená dlouhodobé odmítání koalic, nepodporování jejích kandidátů a mobilizaci proti nim ve druhých kolech voleb. Tato praxe sahá do 80. a 90. let a je spojena s postavou Jean-Marie Le Pena, přičemž jejím symbolem se stalo druhé kolo prezidentských voleb v roce 2002 proti Jacquesu Chiracovi. Ačkoliv se strana pod vedením Marine Le Pen snaží svou image zmírnit a tento mechanismus postupně oslabuje, stále představuje významnou překážku pro její širší politickou spolupráci i úspěch ve velkých městech. Jediné velké město, kde kandidát s podporou Národního sdružení vyhrál, je Nice.
V městě na Azurovém pobřeží zvítězil krajně pravicový politik Éric Ciotti ve spolupráci s Národním sdružením. Ciotti je bývalý člen pravicové strany Republikáni a právě toto spojení se ukázalo jako výhodné. Ve většině ostatních měst pravicové politické subjekty zatím odmítají spojenectví a drží tzv. „cordon sanitaire“. I když se strana pokoušela o různé aliance nebo podporu nestranických kandidátních listin, aby rozšířila svou voličskou základnu a předešla potenciálnímu odporu, zatím nebyla příliš úspěšná v navazování těchto spoluprací.
Marine Le Pen a předseda Národního sdružení Jordan Bardella nemají mnoho času. Le Pen se teprve v červenci dozví, zda bude moci kandidovat. Pokud se potvrdí zákaz kandidatury kvůli zpronevěře evropských peněz, její strana bude muset před příštími prezidentskými i legislativními volbami rychle promyslet, jak ji strategicky „normalizovat“ ve veřejném diskurzu, tedy učinit ji přijatelnější pro širší veřejnost i potenciální pravicové partnery. To je proveditelné zejména prostřednictvím ekonomických témat. Národní sdružení se nyní zaměřuje především na vysoké životní náklady, které trápí francouzské domácnosti, například ceny pohonných hmot; podobnou strategii jsme mohli pozorovat v prezidentské kampani Donalda Trumpa.
Zároveň se strana bude snažit přebrat voliče od již zmíněných Republikánů, s nimiž sdílí řadu postojů a politik, a tyto voliče mobilizovat k účasti ve volbách. Otázkou zůstává, zda se jí to podaří. Republikáni na toto riziko reagují tím, že v posledních letech v mnoha ohledech přejímají rétoriku strany Marine Le Pen. Nedávno možný kandidát Republikánů do prezidentských voleb, Bruno Retailleau, prohlásil, že by si přál uzavření hranic se Španělskem a zároveň by rád tuto zemi vyloučil z evropských struktur kvůli rozhodnutí španělského premiéra Pedra Sáncheze legalizovat pobyt půl milionu lidí, kteří jsou nyní v zemi nelegálně, a jedná se především o občany z latinskoamerických zemí. Podobně jako v dalších evropských zemí tato taktika ale může vést naopak k normalizaci programu Národního sdružení. Z premiérského křesla v Maďarsku brzy odejde jeden z největších troublemakerů Evropské unie Viktor Orbán. Krajně pravicová euroskeptická strana v čele skoro devětašedesátimilionové Francie by pro EU byl ještě o poznání větší problém.
Autorkou je analytička Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) Zuzana Špoutilová
