Článek
První velká cesta vede do Perského zálivu. Saúdská Arábie, Katar, Spojené arabské emiráty. Ne Evropa. Ne NATO. Ne tradiční spojenci. Tím se znovu vrací na scénu starý známý Trumpův styl, tedy transakční politika, v níž nehrají hlavní roli aliance ani hodnoty, ale investice, dohody a byznys. Pokud mu arabské státy slíbí stovky miliard dolarů investic, pokud koupí zbraně, otevřou prostor americkým firmám nebo umožní nové energetické kontrakty, pak mají dveře otevřené. A právě to se nyní na Blízkém východě rýsuje.
To, že Trump tentokrát vynechal Izrael, není náhoda. Abrahámovské dohody, které sám v roce 2020 zprostředkoval, mají nyní projít zásadní proměnou. Namísto přímé diplomacie mezi Izraelem a arabskými zeměmi se hraje jiná hra: dohody o obraně, výměně technologií nebo třeba jaderné spolupráci, to vše ale bez nutnosti okamžitého uznání Izraele. Jinými slovy, Tel-Aviv zůstává ve hře, ale ne na prvním místě. Trump vnímá, že momentálně nemá smysl tlačit na Rijád, aby se sblížil s vládou Benjamina Netanjahua. A tak si jde pro to, co teď může skutečně získat: peníze, vliv a geopolitickou oporu proti Íránu.
Ve Washingtonu se spekuluje, že vznikne nový „Abrahámovský fond“, který by financoval vývoj technologií, infrastruktury nebo vojenské spolupráce mezi USA a státy Zálivu. Takový nástroj by z původně mírové iniciativy udělal ekonomicko-bezpečnostní pakt, do kterého se může zapojit víc hráčů, a to třeba i země v Africe nebo Střední Asii. Výsledkem by bylo oslabování tradičního izraelsko-arabského rámce a jeho nahrazení „aliancí z rozumu“, v níž Izrael přestává být středobodem.
Na pozadí toho všeho se odehrává další zásadní příběh – Gaza, respektive vztah k Íránu. Trump ví, že bez nějaké vize pro Gazu nezíská podporu arabských vlád. A tak přichází s myšlenkou poválečné obnovy, mezinárodního fondu, dočasného příměří. Není to mírový plán, ale praktické řešení. Stejně tak v případě Íránu, kdy namísto výhrůžek vojenským zásahem nyní jeho tým jedná, a to konkrétně přes Omán a hledá kompromisní dohodu. Trump se tím sice dostává blízko k modelu Obamovy JCPOA, kterou dříve ostře kritizoval, ale zároveň ukazuje, že jeho cílem není nutně válka. Chce zisk, ne ztráty.
To vše směřuje k přetváření bezpečnostní architektury celého regionu. Pokud se USA dohodnou s GCC na novém typu aliance; výměna bezpečnostních garancí za investice a vliv, může tak vzniknout blok, který bude definovat podobu Blízkého východu na další dekády. Jenže z téhle hry je Evropa prakticky vyšachována.
Zatímco Washington jedná přímo a tvrdě, EU dál spoléhá na multilaterální diplomacii, normy a pomalé mechanismy. Ve světě, kde hrají roli rychlé obchody, tvrdé zájmy a sítě investičních paktů, to ale přestává stačit. Unie nemá vojenský vliv, nevede energetické dohody se státy Zálivu a nedokáže přesvědčit regionální hráče, že nabízí něco zásadního, přelomového. Je slyšet, ale nerozhoduje. Reálně tak hrozí, že Brusel ztratí možnost ovlivňovat migraci, energetiku, bezpečnost i obnovu regionu. A hlavně, ztratí kontakt s realitou, kterou definuje jiný jazyk než deklarace a rezoluce.
Trumpova cesta do Zálivu tak ukazuje víc než jen návrat amerického prezidenta do bouřlivého regionu. Ukazuje, jak se svět posunul, od aliancí k dohodám, od hodnot k výměnnému obchodu. Otázkou není, co přesně Trump během návštěvy oznámí. Otázkou je, zda Evropa pochopí, že v nové globální hře musí začít hrát jinak. Jinak zůstane stát na okraji, se svými zásadami, ale bez vlivu.
Autorem je analytik Asociace pro mezinárodní otázky Jiří Vyčichlo.
