Článek
Imigrace je dnes téma číslo jedna. Všichni mají názor, všichni vědí, kdo je „náš“ a kdo „vetřelec“, kdo sem patří a kdo ne. Jenže tak jednoduché to není. Společnost si tyto pomyslné váhy naklání podle momentálních emocí a potřeb, přesně tak, jak se jí to zrovna hodí. Když se chováte podle jejích představ, jste „naši“. Ale jakmile odbočíte, byť jen v naprosté malichernosti, která s vaší národností vůbec nesouvisí, dají vám to sežrat až na dno. V tu chvíli jste zase ten vetřelec.
Věřte mi, vím, o čem mluvím. Pozoruji to zevnitř. V Česku žiji přes třicet let a jsem přesně to dítě, které se sem s rodiči přistěhovalo v šesti letech. Svůj původní mateřský jazyk skoro neznám. Chodila jsem tu do základní školy, studovala střední školu, s komunitou ze své původní země se nevídám a doma na mě mluvili česky. Pomalovaná českými vlajkami jsem slavila Nagano v 98‘, pracovala jsem zde, mám děti s Čechem, slavím české svátky, vařím českou kuchyni a mám české občanství. Jediné, co mě s původní zemí spojuje, jsou nostalgické střípky z dětství a vzpomínky na babičku v kuchyni.
A přesto jsem v očích společnosti pořád cizinkou. Tento pohled nepřichází hned - má čeština je bez přízvuku a ničím nevybočuji. Ten zlom nastává až ve chvíli, kdy lidé slyší mé jméno a následuje obligátní otázka: „Odkud vlastně jsi?“ Je to vidět během sekundy. Jako by někdo přepnul knoflík. Většina se to snaží zamaskovat zdvořilým úsměvem, ale vy to cítíte. Jako byste dotyčnému v ten moment vložili do ruky nástroj na souzení, který jen čekal, až ho použije.
Najednou jste jako cvičená opička, která musí být bezchybná, protože jakmile uděláte chybu, vaše země původu bude použita proti vám. Neberte to prosím tak, že si tu fňukám nebo se lituji. To rozhodně nemám v úmyslu. Chci jen otevřít téma, o kterém se příliš nemluví, a rozebrat ho do hloubky. Nejsem „cizinka“ z novinových titulků, jsem člověk, který tu vyrostl. A přesto vím, jaké to je být všude a nikde - být cizincem bez domova, který bude v očích druhých „vetřelcem“, ať udělá cokoli.
Domov jako nedosažitelné puzzle
Otázka „co je to domov“ je jednou z nejhlubších, které si člověk může položit. Neexistuje na ni jedna univerzální odpověď, protože domov není jen fyzické místo, ale složitý prožitek. V tom nejzákladnějším smyslu je to bezpečný přístav - prostor, kde se můžete „svléknout z kůže“, být sami sebou a kde jste chráněni před vnějším tlakem. Je to místo, kde znáte každou prasklinu ve zdi a kde se nemusíte neustále hlídat.
Jenže dítěti, které je vzato do cizí země, se nabízí úplně jiný svět. Je to celkově jiný „vizuál“ a uspořádání - od domů, ulic a dopravy až po tak obyčejné věci, jako jsou zásuvky, okna nebo spotřebiče. Časem si samozřejmě zvyknete, ale je to jiné prostředí, než ve kterém jste vyrůstali doposud. Jste obezřetnější. A pokud musíte být neustále ve střehu, váš mozek nikdy úplně nevypne. Nemůžete se uvolnit, protože podvědomě stále čekáte, „co bude jinak“.
Tento neklid se prohlubuje ztrátou původního zázemí. Dítě přišlo o všechny své přátele, rodinu i komunitu, a zatímco dospělý si domov nese v srdci jako okruh blízkých lidí, dítě si v novém prostředí musí takové zázemí teprve vybudovat. Stojí mu v cestě jazyková bariéra, odlišné zvyky, nebo jen obyčejný dětský stud. A to je ten hlavní problém: místo aby bylo v bezpečí, cítí se v novém prostředí jako cizinec a neví, jak má vlastně „být“.
Můžete mít fyzický dům, ale nemít v něm lidi, které milujete (samota). Můžete být mezi lidmi, které milujete, ale v prostředí, kde se cítíte jako cizinec (vykořenění). Přistěhované děti se v těchto situacích často ztrácejí. Aby přežily a získaly alespoň zdání přijetí, začnou se přizpůsobovat. Napodobují okolí, jedí stejné jídlo, koukají na stejné filmy. Jenže je to tikající bomba. Společnost vás přijme jen „podmíněně“.
Jste v kolektivu, hrajete si s kamarády, vše se zdá v pořádku. Ale stačí jedna dětská hádka o banalitu a místo obyčejného „jsi blbeček“ vytasí „jsi vetřelec“. Za toto slovo si dosaďte cokoli, co zdůrazňuje jiný původ. „Blbeček“ je v dětství normální, emoce létají. Ale ten důraz na národnost? To je šíp zavrtaný hluboko do duše. To dítě to cítí jako totální vyčlenění.
Tento boj o přijetí je vyčerpávající a zdaleka nekončí v dětství. Pamatuji si, jak jsem v sedmé třídě přestoupila na novou školu. Měla jsem vyznamenání, češtinu bez přízvuku, byla jsem prostě jako všichni ostatní. Ale učitelka? Jakmile uviděla moje jméno, tiše poznamenala směrem ke třídě: „Máme tady novou žačku.“ A ve vteřině se otočila přímo na mě a nahlas, jako na nesvéprávnou, začala hláskovat: „R-O-Z-U-M-Í-Š M-I? CH-A-P-E-Š Č-E-S-K-Y?“. Ve třídě nastal nejprve zmatek a pak smích - i spolužáci, se kterými jsem se před hodinou vesele bavila a seznamovala, byli v šoku. Ale ten okamžik učitelce stačil k tomu, aby mě v očích ostatních „označkovala“. Od té doby se to stalo věčným „vtipem“, který spolužáci často používali.
A co je nejhorší? Tyto situace nikdy neustaly, ani v dospělosti. Jakmile někdo uvidí mé jméno na dokladu nebo listině, automaticky se mnou začne mluvit jako s neandrtálcem, aniž by se obtěžoval zjistit, jaká je realita. Zažila jsem to u organizátorů sportovních soutěží, u vyučujících, na úřadech i u lékařů. Nikdo se mě v soukromí nedotáže, zda rozumím - prostě hned přede všemi vytasí pomalé hláskování. Je to ponižující rutina, která mi pokaždé znovu připomene, že v očích mnohých zůstanu „cizinkou“, ať jsem tu třeba celý život.
Vyvinula jsem si proto obranný mechanismus: snažím se mluvit jako první. A nemyslím tím jen naučený pozdrav, ze kterého nikdo nic nepozná. Musím začít plynulou konverzaci - přihodit nějaký vtip, poznámku nebo dotaz - jen proto, abych s dotyčným navázala kontakt dřív, než uvidí mé jméno a automaticky „přepne“ na hláskování. Je to vyčerpávající hra na schovávanou, kterou musím hrát při každém úředním úkonu, jen abych si udržela důstojnost.
Děti vs. dospělí: Volba, kterou nemáte
Za „vetřelce“ jsou samozřejmě označováni i dospělí, jenže v uvažování obou generací je zásadní rozdíl. Dospělý člověk se pro přesun do jiné země rozhoduje vědomě. Dokáže střízlivě zvážit pro a proti, chápe uspořádání nové společnosti a je si vědom následků. Má za sebou životní zkušenosti, umí pracovat se svými emocemi a v případě potřeby umí určité věci ignorovat. I když někdo namítne, že dospělý někdy „nemá na výběr“ kvůli válce nebo bídě, stále je to ale on, kdo vnímá kontext cesty, volí strategii a nese odpovědnost za své fungování v novém prostředí.
Dítě tuto možnost volby nemá. Navíc postrádá emocionální zralost, aby pochopilo, proč se jeho svět ze dne na den zhroutil. To, co je pro dospělého banalita, nad kterou mávne rukou, je pro dítě hlubokým zásahem do nitra. Vidí jen to, že bylo vytrženo z prostředí, kterému rozumělo, od kamarádů, prarodičů a lidí, pro které nebylo „vetřelcem“, ale součástí jejich světa. Najednou se ocitá v cizí kultuře, kde je nálepka „cizinec“ neustále při ruce, a to i za cenu, že se dítě začne podvědomě zříkat samo sebe, jen aby zapadlo.
Paradoxem je, že v momentě takového vytržení ztrácíte domov dvakrát. Nejste doma tady, ale přestáváte být doma i tam. Stáváte se „tím dítětem, co se odstěhovalo“, které už neslaví svátky tak jako ostatní, které s postupujícím věkem ztrácí společný jazyk s vrstevníky v rodné zemi, jste tím vnoučetem, které se neúčastní rodinných oslav a netráví čas s prarodiči.
U dospělého je to jiné. Ten má „domov“ v srdci pořád uložený, protože v něm vyrostl, zažil v něm dospívání, tradice i milované lidi. Jen si v dospělém životě zvolil jinou cestu. Dítěti ale nikdo nedal vybrat a rodiče, ať už to mysleli jakkoli dobře, svým rozhodnutím nezvratně změnili celou jeho identitu.
Strategie přežití: Od nevědomosti k volbě
Zpočátku dítě nemá žádnou „strategii“. Prostě jen existuje a jedná tak, jak je zvyklé z domova. Nikdo mu totiž nevysvětlil nepsaná pravidla naší kultury, nikdo mu neukázal, v čem se naše sociální chování liší. A tak se dítě přirozeně dopouští chyb. V původní zemi bylo jeho jednání „správné“, tady je najednou „nepřijatelné“. Dítě se tak stává terčem kritiky, aniž by tušilo proč. V očích okolí působí jako rebel nebo „nepřizpůsobivý“, přestože ve skutečnosti jen tápe v prázdnu. Teprve po několika bolestivých zkušenostech začne vnímat, co se „smí a co ne“, a v tu chvíli se láme chleba. Dítě, které dospívá, si podvědomě volí jednu ze dvou cest, jak s tímto tlakem naložit.
Jedna polovina se začne adaptovat. Chce zapadnout, chce být jako ostatní. To je samo o sobě zdravé, pokud v dané zemi plánujete žít. Problém ale nastává v momentě, kdy se přirozená integrace změní v popření sebe sama. Dítě se začne stydět za svůj původ, za rodiče, za „cizí“ jídlo od mámy, za cokoli, co by mohlo prozradit, že není „odsud“. Aby se vyhnulo odmítnutí, začne si nasazovat celou škálu masek, které mu mají zajistit přijetí. Často volí masku humoru ve stylu: „Podívej, dělám si srandu z vlastního původu, tak mě snad přijmete.“ Jindy sáhne po masce odporu: „Budu radikálnější než vy, budu k ostatním cizincům kritičtější než vy sami, jen abych dokázal, že jsem jeden z vás.“ Někdy zvolí cestu nejmenšího odporu přes masku poníženosti, kdy si v duchu slíbí: „Omlouvám se, že tu jsem, raději budu neviditelný, abych nikoho neprovokoval.“ A když je tlak příliš silný, nasadí masku úplného skrývání: „Dělám, že k ‚vetřelcům‘ nepatřím, nic z toho, co dělají, neznám, o nic se nezajímám a nevím, o co jde.“
Těmito maskami se člověk snaží vytvořit pro společnost „přijatelnější“ verzi sebe sama. Cílem je být neviditelný, nekonfliktní, prostě „jeden z vás“. Jenže za cenu tohoto „bezpečí“ se dítě vnitřně cítí jako odpad, který nikdo nechce - ani komunita, od které se odtrhlo, ani společnost, do které se zoufale snaží vklínit. Je to nekonečná hra na schovávanou, při které člověk postupně ztrácí i to poslední, co mu zbylo: vlastní tvář.
Druhý extrém - odboj - volí ty děti, které byly za své „chyby“ trestány příliš kriticky nenávistně (byť jen slovně). Když neustále slyší, že jsou „vetřelci“, nakonec na snahu zavděčit se rezignují. Dojdou k závěru, že ať udělají cokoli, „těmi druhými“ zůstanou. Jejich odpor je pak obranou za vlastní identitu. Baví se jen s komunitou ze své původní země, odmítají češtinu, bojkotují pravidla systému. Vytvářejí si „stát ve státě“. Je to začarovaný kruh nepochopení: jedna strana vyžaduje absolutní podřízenost a trestá za sebemenší vybočení, druhá strana se stává radikálním rebelem, který se „nikdy a v ničem nepodřídí“. Konflikt je nevyhnutelný, protože obě strany jsou zabedněné ve své pravdě.
Někdo by mohl namítnout, že žádné hry, masky ani odboj nejsou potřeba - stačí prostě sbalit kufry a vrátit se tam, odkud člověk přišel. Jenže dítě, o kterém píšu, žádnou takovou volbu v raném věku nemá. Kdyby tehdy mohlo rozhodnout, věřte mi, že by se do své domoviny okamžitě vrátilo. Jenže čas plyne, člověk v nové zemi vyrůstá a dospěje. A v ten moment se karta obrací: původní vlast, kam by se teoreticky mohl vrátit, je pro něj najednou naprosto cizím světem, kterému nerozumí. Stejně jako zpočátku nerozumělo té zemi, v níž vyrostlo. Stává se tak vězněm v pasti dvou světů, z nichž ani jeden už nedokáže plně nazvat domovem.
Klíčem k pochopení tohoto chaosu je fakt, že i sami rodiče často tápou. To, co je v jejich domovině běžné a legální - třeba založení ohně na opékání v lese nebo rybolov bez průkazu - je tady striktně regulováno. Oni si ale neuvědomují, že to nejsou banality, které „přeci každý ví“. Kdyby měli studovat a zjišťovat každou drobnost, jejich život by se skládal jen z neustálého strachu, jestli dělají správný krok.
Tady narážíme na selhání systému. Různé organizace sice zvládnou základ - úřady, doklady, pracovní trh, daně, zdravotnictví atp. - ale to „lidské“ začlenění jim uniká. Pracují v nich většinou rodilí Češi, kteří mají vůči těmto kulturním rozdílům „slepý bod“. Nenapadne je vysvětlovat banality, protože jsou pro ně přirozené. Čím víc cizinců přichází najednou, tím méně je prostoru pro individuální pomoc. Komunity se uzavírají do sebe, stávají se terčem odsouzení, a tím se roztáčí spirála, ze které není úniku. Nikdo se totiž neptá, co bylo na začátku - jestli to byla zlá vůle, nebo jen řetězec nepochopení, který nikdo neměl trpělivost vysvětlit.
Cesta ven: Přijetí a pochopení jako základ domova
Jak přistěhovalé dítě dospívá, nakonec dojde k zásadnímu obratu. Cesta ven z té pasti není o volbě jedné „strany barikády“, ale o dvojím přijetí. Prvním je přijetí sebe sama - smíření s tím, že jsem mixem dvou světů. Člověk to pochopí až časem. S tímto rozhodnutím sice stále čelíte nálepce „vetřelce“, ale už se vás to niterně nedotýká. Když se mě dnes někdo zeptá, odkud vlastně pocházím, odpovím: „Jsem Češka narozená v zahraničí.“ Vždyť co je šest let batolecího a předškolního věku v porovnání s třiceti lety strávenými v české kultuře, s češtinou jako jediným přirozeným jazykem, s českými tradicemi a každodenností? Jak mi může někdo po třech dekádách stále připomínat mou „jinakost“, když jsem tady vyrostla, pracuji, vychovávám své děti a sdílím s touto zemí osud i budoucnost?
Druhým krokem je přijetí ze strany okolí, nikoliv ve smyslu „přijetí, že je to cizinec“, ale ve smyslu přijetí jako lidské bytosti se všemi chybami a pochybeními. Tady začíná společenská nutnost: přestaňme rozhazovat slovo „vetřelec“ v jakékoli podobě - ať už jde o národnostní urážky či označení typu „arabáč, jugoš, ukáčko, šikmooký“. Pokud máme mezi sebou konflikt a někdo má potřebu se vyjádřit vulgárně, budiž. Ale ať je to „vůl“, „debil“ nebo „blbka“ – tedy člověk jako člověk. Bez té ponižující přípony, která okamžitě vytvoří mezi lidmi příkop.
Klíčem k tomu je pochopení na obou stranách. My, kdo jsme sem přišli, si musíme uvědomit, že jsme v jiné kultuře, s jinými pravidly a sociálními vazbami. Musíme respektovat, že jsme si toto prostředí zvolili, nebo v něm prostě žijeme, a že budování „odboje“ vede jen k dalším konfliktům a vnitřním válkám. Na straně rodáků je zase potřeba pochopení, že ne každé naše „vybočení“ je sabotáž, arogance nebo válka proti místním. Často jde jen o spletitost neznalosti a nepochopení nepsaných pravidel. Přílišnou kritikou a výbušností totiž místní nedocílí ničeho jiného, než že si sami vytvářejí to, čeho se bojí - selektují skupiny, které se kvůli neustálému kárání uzavírají do vlastních protikomunit, což vede jen k neshodám a dalším bojům.
Kdo vlastně určuje, kdo je Čech? Papír? Rodný list? Nebo spíše to, jak dlouho tu žijete, jak moc tu pracujete a jak moc vám záleží na tom, aby tahle země fungovala? Možná je na čase přestat se neustále ptát, kdo je „vetřelec“, a začít se ptát, co nás jako lidi drží pohromadě.
Domov totiž není jen místo, které máte napsané v rodném listě. Domov je tam, kde vás lidé přijmou jako člověka - ne jako statistiku nebo nálepku. Domov je místo, kde se cítíte v bezpečí a svobodně. A takový domov se nebuduje selektivně, ale hromadně, napříč generacemi, národnostmi i původem; to vše jsou totiž střípky, které společně tvoří ten jeden prostor, který zde všichni obýváme.
