Článek
Když Jaroslav Javorský 11. února 1986 vstoupil na Glienický most mezi Berlínem a Postupimí, měl za sebou téměř osm let v jednom z nejtvrdších československých vězení. Na hlavě nesl klobouk, který mu před cestou koupili příslušníci Státní bezpečnosti. Nechtěli, aby západní televizní kamery ukázaly, že československý politický vězeň přijíždí ostříhaný dohola.
Javorský si však pokrývku hlavy sundal. Svět měl vidět, jak komunistický režim zachází s lidmi, které označí za své nepřátele.
Po mostě proti němu kráčeli skuteční agenti komunistických tajných služeb, mezi nimi českoslovenští manželé Karel a Hana Köcherovi. Javorský špionem nikdy nebyl. Přesto ho režim odsoudil za vyzvědačství ke třinácti letům vězení.
Na svobodu se dostal při poslední a nejsledovanější výměně na místě, kterému se dodnes říká Most špionů.
Sovětské vojáky odzbrojil už v srpnu 1968
Jeho neobyčejný příběh začal během okupace Československa. Jaroslavu Javorskému bylo jednadvacet let, sloužil jako staršina a velel malé jednotce radistů. V noci na 21. srpna 1968 pobývali vojáci na cvičení na Klínovci, kde je obklíčila sovětská armáda.
Okupanti jim sebrali munici a odmítli je pustit zpět do kasáren. Když jim později došla voda, vyslali s československými vojáky dva ozbrojené strážné. Javorského muži je cestou odzbrojili, vysadili na vedlejší silnici a odjeli.
Zpočátku mohla epizoda působit jako drobný čin vzdoru. Po nástupu normalizace se však z okupantů oficiálně stali „bratrští zachránci“ a z Javorského problémový voják, který údajně ohrozil sovětské přátele.
Vojenská kontrarozvědka navíc věděla, že jeho rodiče žijí v západním Německu a že mladý muž mluví německy i anglicky. Při výslechu mu hrozili vězením a postihem rodiny. Pak mu nabídli cestu ven: spolupráci.
Po noci strávené v cele Javorský souhlasil. Dostal krycí jméno Marcel Mann podle oblíbené skupiny Manfred Mann. Později vzpomínal, že se několik dnů nedokázal podívat do zrcadla. Cítil se jako zbabělec a přísluha režimu, kterým předtím opovrhoval.
Agent, který nechtěl donášet
V roce 1969 ho kontrarozvědka vyslala za rodiči do západního Německa. Měl se seznamovat s vlivnými lidmi a podávat o nich zprávy. Před cestou dostal varování, že pokud by se pokusil emigrovat, mohlo by auto jeho rodičů potkat „nepříjemnou nehodu“.
Javorský pracoval jako tenisový trenér a opakovaně cestoval mezi Německem a Československem. Podle svých slov však žádné významné informace nepředal. Nedostával peníze ani důležité úkoly a sama kontrarozvědka už v roce 1973 uvažovala, že s ním spolupráci ukončí.
O čtyři roky později se rozhodl zmizet. Přesvědčil své řídící důstojníky, že na Západě získá cenné informace, odjel do Německa a společně s rodiči a bratrem požádal o politický azyl.
Konečně byl svobodný. Jenže v Československu zůstala žena, kterou miloval.
Zoufalý plán kvůli lásce
Javorského přítelkyně Anna měla malou dceru Angeliku a komunistické úřady jí cestu na Západ nepovolily. Nejprve se ji pokusil dostat do Německa pomocí fingovaného sňatku. Když plán nevyšel, rozhodl se pro mnohem nebezpečnější řešení.
Anna s dcerou směly cestovat do Bulharska. Javorský je tam chtěl vybavit falešnými západoněmeckými pasy a převézt vlakem do Turecka.
Na konci září 1977 odletěl pod falešným jménem Martin Mayer do Turecka a poté pronikl do Bulharska. Sehnal pasy německé ženy a její dcery, které se Anně a Angelice podobaly. V noci z 2. na 3. října nastoupili do Orient expresu.
Na hranici ve Svilengradu však celníci podvod odhalili. Annu odvedli z kupé, pro její dceru si přišla uniformovaná žena a Javorskému nasadili pouta. Z peronu sledoval, jak vlak pokračuje do Turecka.
„Díval jsem se, jak vlak i s mou svobodou mizí v husté černé tmě,“ popsal později okamžik, který rozhodl o dalších letech jeho života.
Ze záchrany přítelkyně udělali špionáž
Javorský doufal, že ho Bulhaři vrátí do západního Německa. Místo právníka však přijeli českoslovenští estébáci. Letecky ho dopravili do Prahy a začali připravovat proces, v němž se mu měl režim pomstít za útěk i odmítnutí spolupráce.
V prosinci 1978 ho vojenský soud odsoudil za údajné vyzvědačství, ilegální přechod hranic a další trestné činy ke třinácti letům vězení. Důkaz, že by pracoval pro západní tajné služby, neexistoval. Archivní dokumenty naopak potvrzovaly, že se nikdy nedostal ke státnímu tajemství. Po pádu komunismu označil rehabilitační soud celý proces za zpolitizovanou frašku.
Peklo za zdmi Valdic
Javorského odvezli do Valdic. Pracoval v mačkárně skla, v obrovské hale plné rozpálených pecí, nesnesitelného žáru, hluku a jedovatých výparů. Místo připomínalo skutečné peklo.
Ve vězení se setkal s těžkými kriminálníky, ale také s odpůrci režimu, například s Ivanem Martinem Jirousem a Jiřím Gruntorádem. Pomocí vlastní šifry dokázal obcházet cenzuru a posílat rodičům zprávy o svém případu.
Jeho matka Věra mezitím psala světovým politikům a žádala o pomoc. Obrátila se také na amerického prezidenta Ronalda Reagana. Za Javorského se postavila Amnesty International, exiloví novináři i poslanci západoněmeckého parlamentu.
Sám Javorský držel protestní hladovky. Při jedné z nich ho bachaři připoutali ke křeslu, násilím mu rozevřeli ústa kovovým nástrojem a hadicí do něj nalili tekutou potravu. Téměř měsíční hladovku přerušili způsobem, který připomínal mučení.
Hučka svobody
Po letech vyjednávání byl Jaroslav Javorský zařazen do výměny vězňů mezi Východem a Západem. Vedle něj kráčel přes Glienický most sovětský disident Natan Šaranský, rovněž neprávem vydávaný za západního agenta.
Na opačnou stranu mířilo pět lidí, kteří pro komunistické tajné služby skutečně pracovali.
Klobouk, který Javorskému před cestou koupila StB, si ponechal. Říká mu „hučka svobody“. Připomíná mu okamžik, kdy po téměř osmi letech přešel přes most a znovu se stal svobodným člověkem.
V Německu se shledal s rodinou a později pomáhal československému exilu. Po revoluci založil firmu a mohl se vrátit domů. O vlastním příběhu dlouho nemluvil. Nechtěl být považován za hrdinu.
„Zoufalý člověk dělá zoufalé věci,“ napsal po letech. Jeho nejzoufalejším činem byla snaha zachránit milovanou ženu. Zaplatil za ni osmi lety života. Nakonec však právě přes legendární Most špionů došel z komunistického pekla ke svobodě.
Zdroje:
