Článek
Byla noc z 1. na 2. listopadu 1984. V Měděnci v Krušných horách byla mlha, sychravo a tma. V rozlehlém ústavu sociální péče spalo několik desítek dívek a žen s mentálním i tělesným postižením. Pak šestnáctiletá Eva Kováčová škrtla zápalkou. O několik hodin později zůstala z budovy jen ohořelá ruina.
Dívka, která do Měděnce nepatřila
Eva se do ústavu dostala přibližně ve dvanácti letech. Zařízení bylo určeno především dívkám a ženám s mentálním postižením, ona však byla inteligentní, ale mimořádně problémová. Měla za sebou dětské domovy, útěky a konflikty. Sama později popisovala těžké dětství plné násilí.
V Měděnci utíkala, ničila věci a ubližovala ostatním. Personál si s ní nevěděl rady. Bylo stále zřejmější, že do tohoto typu zařízení nepatří, přesto v něm strávila asi čtyři roky.
Zdravotní sestra Marie Plevková po letech vzpomínala, že Eva byla úplně jiná než většina svěřenkyň. Personál podle ní žádal nadřízené, aby ji přemístili. Marně. „Nám bylo do třiceti let a snažily jsme se o holky starat, jak jsme uměly,“ hájila později práci zaměstnankyň.
Ani budova nebyla pro podobný provoz ideální. Původně sloužila jako textilní továrna, později jako škola Pohraniční stráže. V době tragédie zde žilo kolem 75 svěřenkyň rozdělených do pěti oddělení. Noční službu měly jen dvě pracovnice.
„Nevěděla jsem, že to zajde takhle daleko“
Osudného večera Eva zapálila obsah skříně v patře. Když pochopila, že se oheň vymkl kontrole, upozornila personál.
Její pozdější popis prvních okamžiků byl dramatický. Tvrdila, že když oznámila požár, pracovnice jí zpočátku nevěřily. Výpovědi personálu se od její verze v některých bodech lišily a přesný průběh prvních minut tak zůstává sporný.
Jisté je, že Eva sama začala při evakuaci pomáhat.
O desítky let později se k okamžiku, kdy škrtla zápalkou, stále vracela: „Nevěděla jsem, že to zajde takhle daleko. Chtěla jsem zachránit ty, kteří ještě měli naději žít.“
Zamčené telefony a boj o každou minutu
Ústav nebyl na podobnou katastrofu připraven. Telefony byly zabezpečené, aby je svěřenkyně nemohly používat k soukromým hovorům. Pomoc proto nebylo možné přivolat okamžitě. Volalo se z vesnice a podle svědectví první zpráva navíc zamířila k místním dobrovolným hasičům.
Personál se mezitím pokoušel požár zvládnout hasicími přístroji. Oheň mezitím pronikl do konstrukce budovy a chodby plnil kouř. Ústav neměl nouzový východ.
Evakuace byla mimořádně obtížná. Některé svěřenkyně nechápaly nebezpečí, zachráncům se bránily a po vyvedení se snažily vracet dovnitř.
Číšník vytáhl z plamenů patnáct dívek
Do hořícího domu se opakovaně vracel také číšník z nedalekého podniku. Podle svědectví pomohl zachránit patnáct dívek, přestože s některými musel doslova zápasit. Později dostal medaili Za statečnost.
Hasičům nepřálo téměř nic. Panovala tma a hustá mlha a některé jednotky přijížděly z desítek kilometrů. Chyběly cisterny, dýchací přístroje, osvětlení i spolehlivé spojení. Problém byl také s vodou.
Když se podařilo požár dostat pod kontrolu, v budově zůstalo 26 mrtvých dívek a žen.
Žhářka zachraňovala své oběti
Eva zpočátku nebyla podezřelá právě proto, že sama při požáru pomáhala. Po několika dnech se však přiznala.
Jako mladistvá byla odsouzena za obecné ohrožení k pěti letům vězení. Za mřížemi nakonec zůstala déle kvůli dalším násilným činům a na svobodu se dostala až v roce 1993. Eva však nebyla jediná, kdo se po tragédii dostal před soud.
Potrestány byly i vychovatelky
Vyšetřování odkrylo nepřípustné způsoby zacházení se svěřenkyněmi a některé pracovnice ústavu byly potrestány. Nešlo ale o tresty za založení požáru ani za smrt 26 dívek. Soud řešil především praktiky používané už před tragédií.
Personál například připoutával některé problémové svěřenkyně k topení a používal silné uklidňující léky. Plevková po letech existenci podobných postupů nepopírala, tvrdila však, že zaměstnankyně jednaly podle pokynů nadřízených a léky předepisovali lékaři.
Sama měla pocit, že po katastrofě bylo především nutné najít konkrétní viníky. Když se zaměstnankyně podle jejího svědectví pokoušely vysvětlovat, odkud přicházely některé příkazy, vyšetřovatele to příliš nezajímalo.
„V případě Měděnce bylo na chybách založené všechno“
Požár zároveň odkryl chyby, za které se konkrétní viník hledal podstatně hůř. Proč ústav neměl nouzový východ? Proč byly telefony zabezpečené tak, že nebylo možné okamžitě přivolat pomoc? Proč v noci připadaly na desítky postižených obyvatelek jen dvě pracovnice? A proč se inteligentní, agresivní a těžko zvladatelná Eva vůbec ocitla právě v tomto zařízení?
„V případě Měděnce bylo na chybách založené všechno,“ shrnula po letech Plevková.
Film udělal z Měděnce jiný příběh
V roce 1984 se veřejnost o tragédii mnoho nedozvěděla. Rudé právo zveřejnilo jen krátkou zprávu. Po pádu komunismu se k případu vrátil novinář Josef Klíma a Filip Renč natočil Requiem pro panenku s Aňou Geislerovou v hlavní roli.
Film se stal hitem a pro mnoho diváků také skutečným příběhem Měděnce. Jenže nebyl dokumentem. Renč realitu použil jako inspiraci. Také Klíma později připustil, že původně vycházel z jednostranných zdrojů, a pracovnicím ústavu se omluvil.
Eva se stala Reném
Po propuštění z vězení se Evy ujal jezuita František Lízna. V 90. letech podstoupila tranzici, začala žít jako muž a přijala jméno René Lízna.
Několik let žil René s partnerkou. Po rozpadu vztahu se jeho psychický stav zhoršil. Znovu založil požár, tentokrát v bytě, a ohrozil další lidi. Nakonec skončil v psychiatrické nemocnici v Brně.
V červenci 2014 odešel šestačtyřicetiletý René na vycházku a už se nevrátil. Mezi brněnskými Černovicemi a Židenicemi vstoupil do kolejiště a zemřel pod vlakem. Policie případ vyšetřovala jako sebevraždu. Bylo to téměř třicet let po Měděnci.
Zdroje:
