Článek
Julie Hrušková se narodila v Boskovštejnu na Znojemsku. Otec Karel Hruška byl hajný a po válce začal sloužit ve Vranově nad Dyjí. Revír ležel v hraničním pásmu. Hruška mluvil německy, spřátelil se s rakouskou finanční stráží – a co je pro příběh důležité, Julie díky němu brzy výborně poznala okolní lesy. Jako dospívající slečna začala navštěvovat rodinnou školu, tzv. knedlíkárnu ve Znojmě, ale brzy ji to přestalo bavit a spolu se sestrou šla pracovat do Aše, do výrobny dámského prádla. Mimo jiné šili i výbavu pro Martu Gottwaldovou. „Tak široké kalhotky to byly, že jsme se se sestrou do nich vešly obě,“ vzpomínala se smíchem. Po konfliktu s tamním funkcionářem KSČ se přestěhovala do Brna, kde chtěla studovat malířství, ale rodiče ji nechtěli podporovat na studiích: „Říkali, že malíři umírají hlady. Jeden profesor šel se mnou na nějaký úřad, že mám talent, jestli bych mohla dostat stipendium. Jenže mi sdělili, že když nejsem v ČSM ani v KSČ, mám smůlu.“ Nezamířila ale mezi svazáky ani do strany, nýbrž jako dělnice do gumárenské fabriky Matador.
Věznili ji mezi prostitutkami
V Brně bydlela s kamarádkou v nájmu u mladých manželů. Ženu záhy zatkla Státní bezpečnost, muž utekl za hranice. Estébáci prošmejdili byt, vyslýchali obě podnájemnice a nařídili jim, aby se urychleně vystěhovaly. Julie se nerada podřizovala, s odchodem nespěchala a ještě si k sobě vzala na noc mládence, s nímž chodila. Estébáci se vrátili, kluka vyhodili a Julii sebrali. „Odvedli mne na venerické vyšetření a mezi prostitutky, čtrnáct dní mě nechali zavřenou, rodiče nic nevěděli. Pak mne beze slova omluvy před Vánoci propustili. Nechápala jsem, jak si to vůbec můžou dovolit,“ vyprávěla. V únoru 1949 se na ni obrátil známý, opravář Rudolf Honek, s prosbou, zda by ho nepřevedla přes hranice. Julie, plná dobrodružné povahy a inspirovaná příkladem svého otce, který již uprchlíkům pomáhal, souhlasila. Společně s Honkem, Vítězslavem Janků a Janem Horkým úspěšně překročila hranici do Rakouska v březnu 1949.
Život v exilu a láska k Frankovi
V Rakousku se Julie přihlásila u americké vojenské policie. Umístili ji do uprchlického tábora Wegsheit nedaleko Lince, kde navázala spolupráci s americkou zpravodajskou službou CIC. Pro ni pak převáděla přes hranice klíčové osoby pronásledované komunisty. V Linci také potkala svou životní lásku, amerického vojáka Franka Fernettiho, který sloužil jako správce skladů potravin. Když Julie zjistila, že je těhotná, Frank ji ujistil, že si ji vezme, jakmile dosáhne zletilosti, což bylo tehdy 21 let. Krátce před svatbou ho ale odveleli na manévry do Německa. Navzdory těhotenství se mezitím Julie rozhodla splnit další úkol CIC – převést přes hranice skupinu odbojářů, kterým hrozilo zatčení. Tento úkol se jí stal osudným. StB, díky informacím od zvěda, který pronikl do převaděčské sítě, o Julii věděla. Při návratu do Rakouska 9. května 1949 byla spolu s další převaděčkou Libuší zadržena sovětskými orgány v Linci poté, co v jejich zavazadlech našli tovární dokumenty a mapy. Julii obvinili ze špionáže a deportovali zpět do Československa.
Byl by to syn a nedal se zachránit
Po převozu do Českých Budějovic a posléze do Brna čelila Julie krutému zacházení ze strany Státní bezpečnosti. Výslechy na vyšetřovně v Příční ulici byly vedeny systémem hodného a zlého policajta. Zlým byl Jaromír Horák, přezdívaný Gorila. Julie nechtěla přiznat žádné kontakty, policie však sebrala mladíka, který vypovídal, že ji zná a že v ČSR zakládala špionážní síť. Julie stejně zapírala dál a vynutila si konfrontaci, při níž mladík všechno popřel. „Pak se ten Gorila tak rozzuřil, že mne chytil za vlasy a mlátil se mnou o stůl, o zeď, o všechno. Já jsem se snažila hlavně neupadnout, protože jsem se bála, že ze mě vykopou dítě. Naštěstí je někam odvolali a mě hodili na samotku. Estébáci z lékařské prohlídky dobře věděli, že jsem těhotná, ale stejně mě pak nechali na cele bez pomoci. Bylo mi zle, seděla jsem na záchodě a tekla ze mě krev… Teprve po třech dnech, to už jsem byla mimo sebe, nastoupil službu jeden starej bachař a ten mě na svý triko vzal a nechal odvézt do nemocnice. Prohlídli mě a řekli, že dítě se už nedá zachránit. Byl by to prý syn. Pak jsem omdlela,“ vzpomínala Julie. Ve skupinovém procesu u Státního soudu v Brně ve dnech 16.–17. ledna 1950 ji obvinili ze spolčení s cílem zničit demokratické zřízení a z vyzvědačství. Podle dobových dokumentů se chovala při výslechu „provokativně, ba velmi drze“. Před soudem totiž otevřeně hovořila o brutalitě StB a ztrátě dítěte, což bylo v tehdejších poměrech mimořádně odvážné. Nakonec ji odsoudili k 15 letům vězení, konfiskaci majetku a pravidelnému „tvrdému loži“ každých šest měsíců, jako přísnějšímu trestu.
Nezničitelný Komár
Během 11 let věznění prošla Julie přibližně patnácti věznicemi, včetně Kladna, Pankráce, Ruzyně, Znojma, Jičína, Lomnice, Hradce Králové a Pardubic. Podmínky byly kruté. Nedostatek jídla, těžká práce a neustálá šikana ze strany dozorců. Přesto se Julie účastnila plánů na útěk a dokonce se zapojila do vězeňské vzpoury. Byla nezničitelná, což se odrazilo i v přezdívce Komár, kterou dostala od spoluvězenkyň. Julii podmínečně propustili v roce 1960. Stále ji ovšem sledovali a dokonce jí posílali složenky na úhradu „nákladů na korekci“, protože ve vězení údajně neplnila pracovní normy. Navzdory těmto překážkám se snažila znovu začlenit do společnosti. Večerně studovala uměleckoprůmyslovou školu, živila se šitím a věnovala se péči o své rodiče.
Chlapy jsem vypustila ze života
Její osobní život však zůstal poznamenán ztrátami. Všechny pokusy kontaktovat Franka Fernettiho, který se mezitím vrátil do USA, ztroskotaly. Dopis, který mu poslala z vězení, byl založen ve vězeňském spise a balíček s knihou „Putování Československem“ a nápisem „Here is my home“ se vrátil jako nedoručitelný. Také se dozvěděla, že nějací „dobří přátelé“ řekli v roce 1949 v Rakousku jejímu snoubenci, že se vrátila do Československa kvůli jinému muži. Koncem devadesátých let zjistili její příbuzní přes internet a e-mail, že jistý Frank Fernetti shodného data narození zemřel v Los Angeles v roce 1991. „Zůstala jsem sama, pořád jsem Hrušková. Neříkám, že jsem byla svatá, strašně jsem chtěla mít dítě, vychovala bych si ho jako svobodná matka. Jenže už to nešlo – a tak jsem chlapy vypustila ze života,“ říkala
Po sametové revoluci se Julie Hrušková aktivně zapojila do činnosti Konfederace politických vězňů, kde působila jako místopředsedkyně břeclavské pobočky. V roce 2010 jí prezident Václav Klaus udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy za její zásluhy o demokracii a lidská práva. Julie Hrušková zemřela 27. února 2017 v Hustopečích, v necelých se 89 letech.
Zdroje:
