Článek
Josef Plojhar se narodil 2. března 1902 v Českých Budějovicích do smíšené česko-německé rodiny. Otec pocházel z německého prostředí, matka byla Češka; Plojhar se v dospělosti hlásil k české národnosti. Absolvoval německé státní gymnázium, poté vstoupil do biskupského semináře v Českých Budějovicích. Biskup ho 5. července 1925 vysvětil na kněze, v evidenci figuroval jako kněz německé národnosti. Plojhar ovládal francouzštinu, ruštinu, němčinu, angličtinu a latinu; v semináři studoval také syrštinu a arabštinu. Angažoval se v katolických spolcích a českých vlasteneckých organizacích.
Odpor vůči nacismu a věznění
V roce 1939 působil jako farář v Rudolfově u Českých Budějovic. V kázáních otevřeně kritizoval německou okupaci. Gestapo ho zatklo 1. září 1939. Nejprve ho věznili v Linci, poté v koncentračním táboře Buchenwald a v Dachau. Dlouhé věznění v nelidských podmínkách přežil. Do Československa se vrátil 23. května 1945 s americkými vojáky přes Plzeň. Krátce sloužil jako kaplan v katedrále sv. Mikuláše v Českých Budějovicích.
Umí několik řečí a měl poměr se strážníkovou manželkou
Do Československé strany lidové (ČSL) vstoupil Plojhar již před válkou. Jako uznávaný antifašista se v roce 1945 stal předsedou jihočeské krajské organizace strany. Po parlamentních volbách 1946 ho zvolili poslancem Ústavodárného Národního shromáždění. To už tajně spolupracoval s KSČ. Agent StB ho charakterizoval jako člověka lehkovážné povahy, který má rád děvčata a rád pije. „S komunisty v Českých Budějovicích úzce spolupracuje. V soukromí rád hovoří o děvčatech. Umí několik řečí, měl poměr se strážníkovou manželkou, za což byl přeložen na venkov,“ stálo v jeho hlášení. Navíc bylo o Plojharovi známo, že žije se svou milenkou.
Únorový převrat
Během únorového převratu Plojhar otevřeně podpořil KSČ. Lidovci ho za to vyloučili spolu s Aloisem Petrem ze svých řad. Oba vyloučení ignorovali. S pomocí komunistických akčních výborů, bojůvek a bezpečnostních složek 25. února obsadili tiskárny i centrální sekretariát lidové strany. Petr se stal předsedou, Plojhar se nechal zvolit místopředsedou. Po Petrově smrti pak v roce 1951 převzal předsednictví „obrozené“ ČSL.
Pražský arcibiskup Josef Beran nařídil Plojharovi rezignaci na politické funkce a zakázal mu kandidovat v květnových volbách 1948. Plojhar obě nařízení odmítl. Zvolili ho poslancem Národního shromáždění za volební kraj České Budějovice; mandát obhájil v roce 1954 a ve sněmovně zasedal do roku 1960. Beran ho suspendoval a exkomunikoval. Tím rozpoutal jeden z nejtvrdších střetů mezi katolickou církví a komunistickým režimem. Arcibiskup exkomunikaci nikdy neodvolal. V roce 1951 ji pražský kapitulní vikář sňal na nátlak vlády, ale akt porušil kanonické právo a zůstal neplatný. Komunisté nakonec nechali zásadového a vzdorného arcibiskupa Berana internovat a vliv církve začali likvidovat s již neskrývaným terorem.
Nejdéle sloužící ministr zdravotnictví
Plojhar vstoupil do vlády v únoru 1948 jako ministr zdravotnictví. Funkci zastával nepřetržitě dvacet let – ve druhé vládě Klementa Gottwalda, vládě Antonína Zápotockého, třech vládách Viliama Širokého a vládě Jozefa Lenárta. Stal se tak nejdéle sloužícím ministrem v československých dějinách. Během jeho působení vzrostl počet nemocnic i lůžek na obyvatele; kojenecká a novorozenecká úmrtnost výrazně klesla. Plojhar i nadále vedl prorežimní katolické organizace, obdržel Řád Klementa Gottwalda, Řád znovuzrozeného Polska a čestný doktorát teologie v Litoměřicích, který církev neuznala.
Zahraniční aktivity a alkoholismus
Díky perfektní němčině Plojhar často cestoval do NDR. Usiloval o spolupráci lidovců s východoněmeckou CDU, ale podřízenost obou stran komunistům možnosti omezovala. Jeho alkoholismus koncem 50. let gradoval. Ministr kultury Václav Kopecký v září 1959 na schůzi ÚV KSČ prohlásil, že v rámci boje proti alkoholismu uplatňuje Josífek Plojhar velmi houževnatě své známé přísloví, že „alkohol hubí národy, ale jednotlivcům neškodí, a je-li alkohol požíván v malých dávkách, neškodí v jakémkoliv množství, k čemuž obvykle dodává husitské heslo na množství nehleďte“. Sovětští představitelé ho oslovovali „tovarišč pop“. Současníci vzpomínali, že přepil i ruské maršály.
Konec kariéry a smrt
V roce 1968 ho v rámci Pražského jara zbavili předsednictví ČSL. Po srpnové invazi sice obdržel čestné předsednictví, ale do stranického života už nijak nezasahoval. V letech 1969–1981 zasedal ve Federálním shromáždění. Zemřel 5. listopadu 1981 na sovětském velvyslanectví během recepce k 64. výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Podle pamětí poslance Jiřího Rubína buď zkolaboval u šatny, nebo upustil sklenku při přípitku předsedovi Národní fronty Josefu Trávníčkovi. Státní pohřeb se konal 13. listopadu 1981 ve Federálním shromáždění. Rakev převezli na Olšanské hřbitovy; obřad vedl děkan vyšehradské kapituly ThDr. B. Černocký za zvuků Beethovenovy skladby Anděl lásky. Kardinál František Tomášek pohřeb odmítl. Na příkaz ÚV KSČ byl pohřben na Olšanských hřbitovech na prominentním místě mezi známými osobnostmi. Je to podivné, ale nedaleko jeho hrobu je pochován oblíbený herec Vladimír Menšík a slavný hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster. Zřejmě největším paradoxem ale je, že nedaleko je pohřben i reformní komunista Josef Smrkovský.
Někdejší předseda KDU-ČSL Cyril Svoboda prohlásil: „Josef Plojhar je jedna z nejtemnějších postav Lidové strany. Zrádce a kolaborant. Pozitivního se o něm nedá říct nic.“
Zdroje:
