Článek
Sedmnáctiletá Taťjana Máčiková padla na dlažbu v Liliové ulici po sedmi ranách z pistole. Její kamarádka Lenka Šoulová přežila jen zázrakem. Třetí obětí, těžce zraněnou, byl Jiří Kouklík, mladík, který se v nesprávný okamžik skláněl nad autem.
Vrah, sovětský voják Alexandr Ivanovič Čalij, po činu obrátil zbraň proti sobě. Československá Veřejná bezpečnost zjistila jeho totožnost během několika minut – a okamžitě ji zametla pod koberec. Pravda vyšla najevo až v roce 2013 díky historikovi Prokopu Tomkovi.
Boj o život
Taťjana s Lenkou si ten páteční večer chtěly prostě užít. Po představení v Laterně magice se vydaly pěšky centrem Prahy, mířily do restaurace U Modré štiky. Když procházely kolem antikvariátu na rohu Skořepky a Na Perštýně, všimly si muže v šedé bundě a hnědých manšestrácích. Lenka později řekla, že měl „divný pohled“.
Muž je začal sledovat. Dívky zrychlily, on také. V Liliové ulici se Lenka ohlédla – a uviděla v jeho ruce pistoli. Rozběhla se k restauraci a vykřikla: „Utíkej!“ Taťjana se na okamžik zastavila. Čalij stiskl spoušť.
Sedm střel ji zasáhlo do břicha a třísel. Zhroutila se na chodník. Lenka s prostřelenou dlaní vběhla do restaurace, další kulku zachytila kabelka. Utrpěla trvalé poranění ruky a trauma, které ji provázelo celý život.
Čalij pokračoval přes Betlémské náměstí, kde postřelil Jiřího Kouklíka. Ten se právě skláněl nad vybitou baterií svého vozu. „Posadili mě do sanitky. Na dívku jsem se nedíval, ale záchranáři říkali, že byla moc krásná,“ vzpomínal. „Cestou naříkala.“ První otázka, kterou po příjezdu do nemocnice Na Františku vážně zraněný muž dostal, zněla: „Byl jste volit?“ - „Odpověděl jsem, že jo, hned si to zapsali. Ze špitálu jsem odešel po tři čtvrtě roce do plného invalidního důchodu.“ Jiří Kouklík se přes advokáta pokoušel dozvědět, kdo ho postřelil. „Z inspekce přišlo oznámení, že totožnost pachatele nebylo možné zjistit. Přestal jsem se o to raději zajímat, byla blbá doba, bál jsem se do toho šťourat.“
Režim v roli spolupachatele
Policie měla v rukou důkazy prakticky okamžitě. U mrtvého našla vojenský průkaz a propustku na jméno Alexandr Ivanovič Čalij. Přesto následující den odeslal náčelník pražské správy VB Květoslav Masák ministrovi vnitra Radku Kaskovi zprávu s oficiálním stanoviskem: „Pachatel neznámý.“
Masák připojil seznam 32 osob, které znaly pravdu. Informaci dostali ministři vnitra, náměstci ministra, vedoucí tajemník MV KSČ v Praze Antonín Kapek, pražský náčelník Lidových milicí Tichý nebo první tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák, za sovětskou stranu to věděli generál Sinicin, plk. Murgačov, pplk. Maslov a mjr. Sapirin. Všechny dokumenty putovaly do rukou Sovětů.
Zfalšovaná dokumentace
Vyšetřovatelé Veřejné bezpečnosti šli ale ještě dál. Zfalšovali spisovou dokumentaci, v níž se dochovaly dva totožné posudky z balistiky se shodným jednacím číslem. Jeden posudek – bez razítka a podpisu – je vypracován na sovětské samonabíjecí pistole Makarov vyrobené roku 1969, které pachatel skutečně použil. Druhý posudek však hovoří o dvou pistolích československé výroby „ČZ“ vzor 24 ráže 9 mm s výrobními čísly 36513 a 89039. Veřejná bezpečnost do spisu dala dvě zcela jiné zbraně!“ říká historik Prokop Tomek, který podstrčené zbraně objevil. Když v roce 2013 otevřel v Archivu bezpečnostních složek zapečetěnou krabici se zbraněmi, fotkami a projektily, nebylo pochyb. Fotografie z místa činu ukazovaly sovětské pistole. Režim celou dobu vědomě lhal.
Mlčení, které trvalo čtyři desetiletí
Poškození se pravdu dozvěděli až v listopadu 2013. Rodiče Taťjany Máčikové se toho nedožili. Jejímu bratrovi bylo v den vraždy šest let a nikdy nepochopil, proč o smrti své sestry nesměli doma mluvit.
Taťjana byla nadaná studentka gymnázia, mluvila plynně anglicky a francouzsky, snila o studiu na univerzitě. Její smrt rodiče zlomila. Lenka Šoulová si trauma nesla celý život.
Zájem okupantů na prvním místě
Příběh vojáka, který bezdůvodně střílel po lidech v centru Prahy, se nikdy neměl dostat na veřejnost. Režim raději falšoval důkazy, než aby připustil, že sovětský spojenec zabíjel české děti.
Komunistická moc chránila zájmy okupantů, ne životy vlastních občanů. Zatajila pravdu, zničila stopy a zabránila obětem žádat po roce 1989 byť jen symbolické odškodnění.
Dnes už víme, kdo a jak vraždil. Proč ale Alexandr Ivanovič Čalij sáhl po zbrani, zůstává otázkou, kterou možná zodpoví jen ruské archivy – pokud je někdy otevřou.
Zdroje:
