Článek
Narodil se ve Starém Městě u Uherského Hradiště do chudé rodiny obkladače Martina Hlavačky, který v roce 1921 přešel od sociální demokracie ke Komunistické straně Československa. Stejnou cestu zvolili i Ludvíkovi sourozenci. Chudoba a třídní předsudky, kterým rodina čelila, formovaly Ludvíkovo dogmatické přesvědčení o spravedlnosti marxistické ideologie. Ačkoliv měl být obchodníkem, jeho nadšení pro komunismus ho vedlo jiným směrem. Vyučil se mechanikem, ale nedařilo se mu najít práci. Stal se tak aktivním členem komunistické mládežnické organizace a později významným funkcionářem KSČ v Uherském Hradišti, kde navázal kontakty s klíčovými postavami strany, jako byli Antonín Zápotocký či Václav Kopecký.
Odboj a kontroverzní milost
Během nacistické okupace se Hlavačka zapojil do odbojové činnosti pod vedením KSČ. Organizoval tisk letáků a nákup zbraní, ale v roce 1944 ho zatklo gestapo. Následovalo vězení v Brně a trest smrti. V zoufalství se neúspěšně pokusil o sebevraždu. Následně podal žádost o milost říšskému protektorovi Wilhelmu Frickovi. Překvapivě ji na doporučení K. H. Franka dostal. Trest smrti mu zmírnili na deset let vězení, což vedlo k spekulacím, že Hlavačka mohl souhlasit s rolí informátora gestapa. Ať už pravda byla jakákoliv, v dubnu 1945 byl osvobozen americkými vojsky v Lipsku a vrátil se do Československa jako hrdina odboje, tedy ideální kandidát pro budoucí komunistický režim.
StB a brutalita v Uherském Hradišti
Po válce se Hlavačka rychle zapojil do struktur KSČ a už v roce 1945 nastoupil do služeb Státní bezpečnosti. Během únorového převratu v roce 1948 sehrál klíčovou roli při zatýkání opozičních politiků a potlačování protikomunistického odboje na Zlínsku. Jako velitel StB v Uherském Hradišti v letech 1948–1950 se proslavil brutálními metodami. Společně s vyšetřovateli, jako byli Alois Grebeníček, Jaroslav Tureček nebo Vladimír Zavadilík, dohlížel na mučení politických vězňů. Mezi jeho vynálezy patřilo zařízení pro mučení elektrickým proudem, které sám navrhl. Kovové destičky, které se vkládaly do bot vězňů a vyvolávaly elektrické šoky mu vyrobili na míru ve Svitu v Gottwaldově. Jenže brutální praktiky v Uherském Hradišti včetně používání elektrického proudu se vymykaly i tehdejší době. A když prosákly na veřejnost, do věznice v březnu 1949 dorazila kontrola z brněnského soudu. Budova, jejíž vyčleněná část sloužila jako vazební věznice StB, totiž spadala pod ministerstvo spravedlnosti.
Hlavačka zpanikařil. Mučicí boty s proudem sice mohli používat jen vybraní a jemu spříznění vyšetřovatelé, ale i tak věděl, že porušuje tehdejší zákony, byť z nich si komunisté nikdy nic nedělali. Svůj vynález raději nechal ukrýt a čekal, co se bude dít.
Vyšetřující soudce Jaromír Florián na místě zjistil, že skutečnost je ještě horší, než očekával. Popsal celkem 63 případů mučení vězňů, z nichž jeden z nejhorších se týkal Jiřího Maláška, člena katolické organizace Orel. Po výslechu zvracel sedmnáct dnů všechnu potravu, několikrát i krev, kterou také močil. Skoro šest týdnů nevstal z lůžka. Během Hlavačkova působení zde popravili 16 lidí, 11 ubili při výsleších a další dva svévolně zastřelili. Zprávu ministerstva spravedlnosti zabavili na ministerstvu vnitra a Hlavačku paradoxně ještě povýšili.
Smrtící dědictví
V roce 1950 Hlavačku přeložili do Prahy a jmenovali velitelem Pohraniční stráže. V této roli se stal jedním z hlavních architektů železné opony – systému zátarasů, který měl zabránit útěkům na Západ. Na jeho příkaz byly na hranicích instalovány elektrifikované ploty s napětím 3 000 až 6 000 voltů, které zabily nejméně 95 lidí, včetně několika pohraničníků při nehodách. Kromě toho nechal zaminovat hraniční pásma, což vedlo k dalším obětem na životech. Hlavačka také zavedl přísná omezení pohybu v pohraničí a donucovací systém, kdy místní obyvatelé museli hlásit podezřelé osoby. Jeho působení provázely finanční podvody, navíc byl sexuální predátor, který obtěžoval ženy a dožadoval se u nich pohlavního styku s vyhlídkou různých pracovních výhod. Nic nedbal na to, že byl ženatý a měl dvě děti. Přesto si udržel přízeň nadřízených, díky vazbám na mocné funkcionáře jako byl třeba Alexej Čepička. V roce 1953 byl povýšen na generálmajora, byl však tak arogantní a konfliktní, že ho raději v roce 1954 poslali na studia do SSSR. Po návratu dosáhl Hlavačka rozhodnutím nejvyššího vedení Komunistické strany jmenování na post náměstka ministra vnitra Lubomíra Štrougala. Ve funkci řídil především polovojenské složky ministerstva – orgány vnitřní bezpečnosti, civilní obranu a mobilizační oddělení. V prosinci 1956 proti němu Generální prokuratura zahájila vyšetřování pro údajné „porušování socialistické zákonnosti“ během jeho působení na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Nejtvrdší výpovědi proti němu podali bývalí spolupracovníci z vyšetřovny v Uherském Hradišti, Grebeníček a Govezák; Grebeníček k tomu měl i osobní důvod, protože Hlavačka dříve nechal perzekvovat některé jeho blízké. Případ se však nikam neposunul, a nakonec zůstal bez výsledku. Hlavačka působil ve své funkci až do konce dekády a dvakrát obdržel vysoké státní vyznamenání. V roce 1962 byl z politických důvodů odvolán.
Spravedlnost, která nepřišla
Po pádu komunistického režimu v roce 1989 se Hlavačka stal jedním z hlavních cílů snah o vyrovnání se s komunistickými zločiny. V roce 1997 byl obviněn z mučení a týrání vězňů v Uherském Hradišti. Přes jasné důkazy, včetně jím podepsaných protokolů, popíral svou vinu. Proces zmařily obstrukce. Hlavačka se vymlouval na zdravotní stav, odmítal komunikovat, a nakonec byl prohlášen za nezpůsobilého nést trestní odpovědnost. Zemřel v září 2005 v Humpolci ve věku 94 let, aniž by byl potrestán.
