Článek
Po sérii povodní, které koncem 19. století sužovaly Jizerské hory, zejména katastrofální záplavě z roku 1897, vznikl plán na vybudování soustavy přehrad na Bílé a Černé Desné. Projekt pražského inženýra Wilhelma Plenknera počítal s dvěma zemními sypanými hrázemi propojenými štolou, která by převáděla přebytečnou vodu a chránila podhůří. Výstavba začala v roce 1912, ale provázely ji problémy: intenzivní deště poškozovaly rozestavěné dílo a první světová válka přinutila stavitele šetřit na materiálech. Přesto byla přehrada na Bílé Desné dokončena v září 1915 a 18. listopadu téhož roku zkolaudována. S délkou hráze 172,8 metru a kapacitou 400 000 kubíků vody měla být zárukou bezpečí. Osud však rozhodl jinak.
Varovné signály
Pondělí 18. září 1916 bylo v Jizerských horách poklidným dnem. Přehrada, naplněná zhruba dvěma třetinami, plnila svou funkci bez zjevných problémů. Kolem 15:30 však spatřili dva lesní dělníci, kteří procházeli kolem, tenký pramínek vody asi jen dva centimetry široký, vytékající z tělesa hráze poblíž výpustní štoly. Zpozorněli a okamžitě informovali hrázného, který krátce předtím kontroloval stav přehrady a nic neobvyklého nezaznamenal. Hrázný neváhal a telefonicky kontaktoval kancelář Vodního družstva v Dolním Polubném, kde správce stavby, inženýr Emil Gebauer, vydal naléhavý příkaz: otevřít oba výpustné uzávěry, aby se tlak vody v nádrži snížil. Hrázný spolu s dělníky se pokusili příkaz splnit. Přístup k uzávěrům umístěným ve šoupátkové věži však byl riskantní. Pramínek vody rychle nabýval na intenzitě a do půl hodiny se z tělesa hráze valil proud, který s sebou strhával písek a kameny. Tlak vody rostl, otvor v hrázi se zvětšoval a dělníci, vyděšení hrozbou, že budou smeteni, opustili svá místa. Uzávěry zůstaly otevřeny jen ze tří čtvrtin, což nestačilo k rychlému vypuštění nádrže.
Sedmdesát minut hrůzy
V 16 hodin byly poštovní úřady v obcích pod přehradou informovány, aby varovaly majitele jezů a náhonů, že poteče více vody. Tento eufemismus však brzy vystřídala panika. O patnáct minut později se začala propadat kamenná dlažba na návodní straně hráze. Do obcí dole se doneslo zoufalé varování: „Alarmujte hasiče, hráz se protrhla!“ V 16:40, pouhých sedmdesát minut po zpozorování pramínku, se těleso hráze definitivně rozlomilo. Otvor o šířce 18 metrů uvolnil masu vody, která se řítila údolím rychlostí 150 kubíků za sekundu. První na ráně byla panská pila s hájovnou, stojící přímo pod přehradou. Vlna ji smetla tak dokonale, že nebylo možné rozpoznat, kde budovy stály. Mezi oběťmi byla i dvanáctiletá dcera majitele pily, která zůstala doma. Pět tisíc kubíků uskladněného dřeva se přidalo k vodnímu živlu a působilo jako beranidlo, které drtilo domy, mosty a vše, co mu stálo v cestě. Balvany a trosky, unášené proudem, znásobovaly destrukci. V úzkém údolí se tvořily až dvacetimetrové bariéry z nánosů, které se znovu protrhávaly a pokračovaly v díle zkázy. Lidé v Desné zoufale utíkali na okolní stráně, odkud v hrůze sledovali, jak jejich domovy mizí pod náporem vody. Voda zaplavovala sklepy ještě v Tanvaldu, vzdáleném 8,5 kilometru, a její dopad byl patrný až v Mladé Boleslavi, 80 kilometrů od přehrady, kde hladina Jizery stoupla o 20 centimetrů. Během půl hodiny byla přehrada prázdná. Údolí Bílé Desné se proměnilo v apokalyptickou krajinu: trosky domů, nánosy písku a kamení, vyvrácené stromy a po nich visící těla obětí či uhynulých zvířat. V noci, osvětleni svíčkami a lucernami, zoufalí obyvatelé hledali své blízké mezi sutinami.
Následky a záchranné práce
Katastrofa si vyžádala 65 životů, zničila 33 domů a 69 jich vážně poškodila. Bez přístřeší zůstalo 307 lidí a 1020 obyvatel přišlo o zaměstnání, protože voda smetla i místní sklárny a dílny. Již 19. září začal zdravotní oddíl prohledávat oblast a převážet oběti do márnice. Vstup do postiženého území byl možný jen s povolenkami. O den později dorazil oddíl 200 ženistů z maďarského pěšího regimentu, kteří začali budovat provizorní cesty a mosty. Trosky odklízeli ruští váleční zajatci. V sobotu 23. září se na hřbitově v Desné konal pohřeb obětí, následující den smuteční mše za účasti tisíců lidí. Zpráva o tragédii otřásla celým Rakouskem-Uherskem. Finanční pomoc přicházela od obyvatel, továren i ze zahraničí. Podporu přislíbil zemský místodržící Max Julius Coudenhove, který Desnou navštívil. Inženýr Karel Podhajský, který vedl kolaudaci přehrady, však tíhu katastrofy neunesl a zastřelil se.
„Poutníče – Postůj!“
Vyšetřování odhalilo několik faktorů, které k tragédii přispěly. Hráz byla postavena z nevhodného materiálu s vysokým podílem písku a vrstvy zeminy byly nedostatečně zhutněny. Klíčovou chybou však byl nedostatečný geotechnický průzkum, který neodhalil propustné podloží a geologickou poruchu. Špatně navržené těsnění a umístění šoupátkové věže narušily stabilitu hráze, což vedlo k průsaku vody. Soudní proces, který trval 17 let, skončil osvobozením obžalovaných s odůvodněním, že geologická porucha ležela v hloubce, kterou tehdejší normy nevyžadovaly zkoumat.
Z přehrady zůstala šoupátková věž a torzo hráze, které dnes obtéká Bílá Desná. Spojovací štola k Soušské přehradě se stala zimovištěm netopýrů a chráněnou lokalitou. Tragédii připomíná naučná stezka, zvonička v Desné a pamětní kámen s nápisem „Poutníče – Postůj!“
