Článek
Narodila se jako Luběnka Herrmannová v Neratovicích, dětství ale prožila spíš jako kluk z dvorku než budoucí dáma operety. Prala se, lezla po stromech a autoritu uznávala jen tehdy, když ji sama chtěla. Když později vstoupila do světa divadla, bylo jasné, že zkrotit ji nebude jednoduché. Gymnázium vystudovala, zkoušky na Pražskou konzervatoř sice úspěšně složila, ale do školy nakonec ani nenastoupila. Nakonec ale do školy vůbec nenastoupila, protože dala přednost angažmá ve smíchovské Aréně.
Ve třicátých letech se stala zjevením. Na jevišti tančila, kopala nohou až k hlavě, křičela, smála se a provokovala. Měla zvláštní hlas – trochu chraplavý, trochu ječivý – a nezkrotný temperament. Film Peníze nebo život ji katapultoval mezi hvězdy a otevřel jí dveře do Osvobozeného divadla. Byla jedinou ženou, která směla stát v předscénách po boku Voskovce a Wericha. A právě tam se naplno ukázalo, jak komplikovaná dokázala být.
Děvče s čertem v těle
Werich se do ní zakoukal, Voskovec byl její favorit a Jaroslav Ježek se zamiloval také. Ljuba si s jejich city pohrávala s lehkostí, která nakonec vedla k jedinému možnému řešení – z divadla musela pryč. Snímek Peníze nebo život pro ni byl jen rozehřívacím začátkem. V komediích S vyloučením veřejnosti, Jsem děvče s čertem v těle nebo Pán na roztrhání Ljuba Hermanová zpívá, tančí, švihá nohou až k nosu a dělá hvězdy. Zrovna hvězdy si párkrát střihla i v osmdesáti. Následovaly další role, v nichž se uplatnila její výbušná energie. Temperamentní tanečnice hrála ve filmech Nezlobte dědečka nebo Otec Kondelík a ženich Vejvara. Režiséři měli co dělat, aby ji před kamerou ukočírovali. Byla doslova tím „děvčetem s čertem v těle“, jak zpívala ve stejnojmenném filmu.
Kožich, kokain a hotel Šroubek
Mimo jeviště žila stejně divoce jako na něm. Její nerozlučnou přítelkyní byla Adina Mandlová. Společně pořádaly večírky, které by dnes sotva prošly bulvárním filtrem. Alkohol, kokain, střídání milenců. Mandlová později otevřeně vzpomínala na situaci, kdy mezi „děvčaty“ koloval balíček s bílým práškem – a zkoušely ho všechny. Ljuba se nikdy netajila tím, že si chtěla život užít bez zábran.
Jedna z nejslavnějších historek se odehrála v noci v Grand hotelu Šroubek na Václavském náměstí. Když na jednom večírku došel kokain, Ljuba si prý oblékla na nahé tělo pouze kožich a vyrazila ho shánět. Prošla noční Prahou, jako by se nic nedělo. Dnes by skončila na titulních stranách, tehdy se z toho stala legenda.
Politicky závadné komentáře v posteli
Válka její život brutálně přerušila. Kvůli židovskému původu po otci dostala zákaz vystupování a skončila jako pomocná síla v Lucerna baru. Na konci války byla internována v podbabské cihelně. Z hvězdy operety se stala dělnice, která vozila písek a krájela shnilé zelí. Přesto přežila – a vrátila se.
Po skončení války se Ljuba Hermanová vracela k filmu už jen příležitostně, její základnou se stalo divadlo. Opět spojila svou cestu s Voskovcem a Werichem, když účinkovala v muzikálu Divotvorný hrnec. V divadle se zapletla se s jedním mladým členem souboru a v době nastupující komunistické totality před ním mluvila absolutně otevřeně. Netušila však, že dotyčný její politicky nevhodné komentáře nahlásí tajné policii. Z maléru jí tehdy pomohl Jan Werich a Hermanová se pak v šatně svěřila kolegyni Soně Červené: „Tady už si člověk fakt musí dát pozor na všechno, co řekne, i v posteli!“
Na jednu sezónu se vrátila do Divadla Oldřicha Nového, a pak se stala jednou z hlavních hvězd Hudebního divadla Karlín a v roce 1958 spoluzakládala slavné Divadlo Na zábradlí. V padesátých a šedesátých letech vystupovala na estrádách, v různých vzpomínkových televizních pořadech, byla šansoniérkou malých divadel a kabaretů. Zpívala a tančila až do devadesátých let.
Muži a milenci
Muži byli její hrou. Jednou pozvala na večeři Vladimíra Dvořáka i Miroslava Horníčka . Vždy, když se jeden z nich na chvíli vzdálil, naznačila tomu druhému, že by později mohli pokračovat jen sami spolu ve dvou. Při loučení se pak oba ve dveřích zdráhali a rozpaky pokračovaly i před domem, kdy se nakonec každý vydal na opačnou stranu. Po chvíli kroužení se zase oba sešli před jejím domem a pochopili, že si s oběma hrála jak kočka s myší. Milenců měla nespočet, sama přiznávala, že by je nedokázala spočítat. Děti ale neměla nikdy.
Vdala se celkem čtyřikrát – poprvé za Eduarda „Edu“ Hrabáka, slavného boxera. Byl to prý lehkovážný sňatek a neměl dlouhého trvání. Dalším manželem byl Miroslav Lorenc, který ji podporoval v herecké kariéře, ani s ním ale Ljuba Hermanová nevydržela. Architekt Jiří Dvořák byl jejím třetím mužem. Rčení „do třetice všeho dobrého“ se ale nepotvrdilo a čtvrtá svatba se konala s Karlem Šmídkem, jemuž bylo v té době 33 let. Ljubě Hermanové 62.
Do vysokého věku cvičila, vystupovala a otevřeně mluvila o plastických operacích. Nestyděla se. Chtěla se líbit. Když zemřela 21. května 1996, bylo jí oficiálně třiaosmdesát. Možná o pár let víc. Ale Ljuba Hermanová nikdy nebyla číslem v matrice. Byla živel. A živel se věkem neměří.
Zdroje:
